Nestíháte?

Existuje v dnešní době ještě někdo, kdo na tuto otázku odpoví ne?

Každý týden potkám minimálně jednoho člověka, který mi řekne: „Promiň, nestíhám. Je toho teď moc.“ Nebudu tvrdit, že já tuhle „výmluvu“ nepoužívám. Naopak mám pocit, že ji už tak rok používám preventivně místo pozdravu…

Někdo: „Ahoj Eli.“
Já: „Promiň, nestíhám. Je toho teď moc.“

Nemyslím si, že „mít toho moc“ je vyloženě špatné. Špatné však je to, jak se s tím spousta z nás vypořádává.

Já když jsem pod tlakem aneb když je můj diář plný úkolů s blížícím se datem spotřeby, mám sklony dávat tyto naléhavé činnosti na první místo. Možná si říkáte: „To je přeci logické.“ Problém však je, že tím trpí všechny ty činnosti, které nechvátají, ale jsou mnohdy mnohem důležitější.

Jeden příklad za všechny.

Jeden semestr jsem měla spousty práce s výukou. Měla jsem na starosti devět seminárních cvičení týdně, přičemž jsem navíc učila pro mě úplně nový předmět. Od října jsem tedy postupně víc a víc odsouvala na později činnosti, které jsem chtěla dělat, ale které zrovna nechvátaly.

Přestala jsem běhat, cvičit a začala se spoléhat na dovoz rychlých hotových jídel. Také jsem se čím dál méně věnovala svým koníčkům a osobním projektům, které mi dělají radost. Vše proto, abych ušetřila nějaký ten čas.

A ušetřila?

No, ano. Vyrobila jsem si další časový slot, který se hned zaplnil další neodkladnou prací. A že se vždy nějaká našla.

Takže teď jsem „toho měla moc“ a k tomu se navíc ještě cítila fyzicky i psychicky hrozně. Ačkoliv jsem v duchu sama sebe uklidňovala, že to vše doženu později až se situace trochu zklidní, přesto jsem měla pocit viny.

A to vše proto, že jsem nevěnovala čas tomu opravdu důležitému. V tomto případě sobě.

Občas se mi večer nechtělo do postele jen proto, že jsem věděla, že ráno začne ten pracovní maraton nanovo. Práce, která mě těšila, mi připadala naprosto zbytečná a nezajímavá. Měla jsem pocit, že po mně pořád někdo něco chce. Podrážděnost s beznadějí se u mě střídaly jako dny v týdnu. A samozřejmě, když se to hodí nejméně, tak přijde nemoc. Ta moje se mě držela dva měsíce.

V tomto stavu jsem to ještě táhla nějakých pár týdnů, než mi to konečně došlo…

Nemá cenu čekat, AŽ to naléhavé bude hotové. Ono to nikdy neskončí.

Je to jako když bojujete s drakem. Useknete mu jednu hlavu a narostou místo ní dvě nové. Ano, jsou dny volnější a dny náročnější, vždy ale bude něco, co si bude urputně žádat vaši pozornost.

Co tedy s tím?

Přehodnotit své priority. Začněte do svého kalendáře opět zařazovat aktivity, které jsou pro vás důležité, byť nejsou naléhavé. Nejen, že konečně utišíte ten hlas svědomí, ale navíc budete preventivně předcházet vzniku naléhavých povinností. Kdybych se o sebe například minulý rok lépe starala, tělo se o pozornost nemuselo hlásit nemocí, která je naléhavostí, kterou jsem řešit musela.

Nyní už zase pravidelně cvičím, chodím pěšky místo jízdy MHD (jednoduchá motivace – neprodloužila jsem si lítačku) a snažím se jíst zdravěji. Též se snažím dopřávat si pravidelné chvíle odpočinku od práce (tady mám ještě rezervy, jsem hroznej workoholik). Jen díky kombinaci těchto aktivit se mi vrátila chuť ráno vstávat.

A jak to všechno stíhám? 

Nestíhám. Ale hlavně se o to už nesnažím. Občas někomu řeknu, že na danou práci budu mít čas až za měsíc. Ano, zvládla bych to dříve, pokud bych vynechala běh a pracovala po večerech, ale už nechci. Nestojí to za to. Vždy, když se přistihnu, jak zápasím s myšlenkou takovou práci vzít hned, zastavím se a řeknu si nahlas: „Eliško, ono se to nep… (sprosté slovíčko), když to bude později.“ (je to blbost, ale pomáhá mi to).

Ještě mám ale před sebou kus práce. Jsem si jistá, že brzy přijde nějaká naléhavost, která otestuje mé přesvědčení. A důležité bude vydržet. Neboť jak říká Stephen R. Covey ve své knize To nejdůležitější na první místo / First Things First , hašení požáru je lákavé:

„Pro některé lidi se neustálé zvládání krizí stalo natolik součástí jejich života, že bez něj nemohou být. (…) Krize nám dávají pocit, že jsme užiteční a úspěšní. Cítíme se platnými – a to tím více, čím lépe dokážeme problémy zvládat. (…) Přijedeme do města, vytasíme šestimilimetrovou bouchačku, odstraníme problémy, vyfoukneme kouř z hlavně a v záři zapadajícího slunce odjedeme jako hrdinové.

Kniha se dá sehnat jak v papírové podobě, tak jako e-kniha nebo audiokniha (affiliate odkazy).

Jak jste na tom vy? Cítíte někdy rozpor mezi tím, čemu věnujete svůj čas, a tím, co je pro vás opravdu důležité? A stojí to za to?