Čím víc čtete, tím víc zapomínáte? Začněte si dělat chytré poznámky

Vzpomínáte, jak nás v dějepise na základní škole učili, že při odměřování let se používá označení „před naším letopočtem“ a „našeho letopočtu“? Stejně tak bych i já mohla svůj život rozdělit na dvě éry:

• Eliška před smart notes (oficiálně se zkracuje jako „Eliška př. s. n.“) a
• Eliška po smart notes (lze zkrátit na „Eliška po s. n.“).

V tomto článku shrnuji klíčové myšlenky knihy How to Take Smart Notes, jejíž autorem je Sönke Ahrens. Byla to právě tato kniha, díky které se můj život přehoupl z první éry do druhé. A protože to byl moment takto významný, v článku popisuji i jak jsem se ke knize dostala a v čem osobně mi pomohla.

Všechno to začalo jednoho teplého večera na konci letních prázdnin. Byla jsem uvelebená na pohovce ve své vytahané domácí mikině a brouzdala po internetu. Už nějaký ten pátek jsem se tou dobou trápila stále dokola jedním problémem. A jak jsem si tak surfovala po webu, moje podvědomí mě postupně zavedlo na fórum tématicky blízké mému problému. Tam mě zaujal příspěvek, ve kterém někdo vychvaloval knihu How to Take Smart Notes. Předtím jsem o ní nikdy neslyšela. Byla jsem tedy trochu skeptická, jestli mi může pomoct. Protože jsou ale knihy má slabina (nechcete vidět výpis mého bankovního účtu), klikla jsem na koupit a…

… bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, přátelé! (Dokonce tak významné, že jsem zvažovala, jestli si z tohoto dne nemám vytvořit životní událost na Facebooku.) Tato kniha odstartovala několik úžasných změn v mém životě. Jsem díky ní chytřejší, produktivnější, organizovanější a krásnější (I may or may not exaggerate). Ale nepřeskakujme. Proč jsem vůbec ten večer trávila surfováním na internetech?

Musím se vám totiž k něčemu přiznat. Vždycky jsem měla pocit, že moje čtení není úplně optimální. A teď nemyslím mé čtení vědecko-fantastické literatury just for fun, ale čtení odborných knih, non-fiction knih, prostě knih, které by mi měly obohatit a zlepšit život. I když jsem při jejich čtení byla nadšená a hlavu měla plnou nápadů, dost často jsem na jejich realizaci nenašla čas hned. A po uplynutí pár měsíců: Puf. Ticho. V hlavě mi zbyly jen mlhavé vzpomínky. Skoro jako kdybych tu knihu ani nečetla.

Nebudu vám lhát. Dost mě to trápilo. Nešlo totiž jen o knihy, ale i články, kurzy, semináře, přednášky, videa či podnětné diskuze. Prostě jakoukoli konzumaci informačních zdrojů. Což je trochu mrzuté vzhledem k tomu, že to je pro mě jako akademika jedna z hlavních náplní práce. Navíc mě i ve volném čase vždycky bavilo učit se nové věci. Můj problém ale tuhle radost postupně vytlačoval a nahrazoval ji pochybnostmi. A jedna pochybnost vládla všem…

Je čtení knih 📚 a absolvování kurzů ztráta času?

Vítejte v době temna. Vítejte v éře „Elišky před smart notes“. Hlavním rysem tohoto období bylo, že čím víc hodnotného obsahu jsem konzumovala, tím víc jsem zapomínala. Měla jsem pocit, jako bych měla nějakou vzácnou poruchu příjmu informace. Moje tělo je neumělo správně strávit, a tak to po měsíci urputného snažení vzdalo, a vyvrhlo je zase ven. 20 hodin věnovaných čtení knihy v /dev/null (čtěte v čudu).

Žádný z mých pokusů problém dlouhodobě vyřešit nefungoval. Hrozně mě to demotivovalo. Nevědomky mě to nutilo konzumaci informačních zdrojů omezovat. Knihy jsem si sice pořizovala nadále (protože moc krásně voní a mám je ráda, don’t judge me), ale kdykoliv jsem vzala nějakou do ruky, ozval se mi v hlavě skeptický hlásek: „Stejně ti to v hlavě nezůstane, so why bother trying“.

A tak jsem svůj „malý“ problém neřešila. Jak to tak ale se zanedbanými problémy bývá, brzy vyrostou a začnou na vás útočit jako dravá saň. Té už se musíte postavit ať už chcete, nebo ne. Moje saň se jmenovala disertace. Začal se mi totiž pomalu ale jistě blížit termín, kdy bych ve škole měla předložit výsledek svého vědeckého bádání.

Rozhodla jsem se začít kapitolou Literature Review, neboli popis existujících řešení z oblasti mého výzkumu. Za své doktorské studium jsem přečetla spoustu vědeckých článků, disertací a monografií, nemělo by to být tedy těžké. Nebo jo?

Hm. To by si můj mozek ale musel pamatovat jejich obsah. Naštěstí jsem si vzpomněla, že jsem si při čtení psala nějaké poznámky. Ha! Mám vyhráno. Jak se ale k mému zklamání ukázalo, zas tak užitečné nebyly. Byly roztroušené všude možně. Něco bylo na samostatných papírech, něco bylo napsané na okrajích v originálních vytištěných článcích, někdy jsem článek jen zkrášlila třemi různými zvýrazňovači a nějaké poznámky jsem měla uložené digitálně v počítači (a i tam na několika různých místech). Prostě chaos. Jen organizací těchto poznámek bych mohla vyplnit všechen čas, který mi do odevzdání zbýval. A ačkoliv mé organizátorské já výskalo radostí a už si začalo masírovat svaly, věděla jsem, že tudy cesta nevede. No nevadí. Stejně je potřeba přečíst si ještě nějaké další články. Svou saň jsem tedy takto velkým obloukem rychle obešla. Future me si určitě se vším poradí.

Vzala jsem si tedy k ruce nové vědecké články a začala pracovat na nich. Když mě něco zaujalo, podtrhla jsem si to. Když mě něco napadlo, napsala jsem to vedle textu na jeho okraj. Moc dlouho netrvalo, než mi došlo, že jen zvětšuji chaos, se kterým se budu muset v budoucnu vypořádat. To bylo poslední popostrčení, které jsem potřebovala. Zašpiněná od zvýrazňovačů a téměř v slzách jsem vztáhla ruce k nebi a svému future me slíbila, že ho v tom nenechám a že najdu řešení! (Možná to nebylo až takhle dramatické.)

Tím se dostáváme zpět na začátek. Zpět k onomu teplému večeru na konci letních prázdnin, mé vytahané domácí mikině a brouzdání po internetu. V podvědomí se mi totiž neustále honily následující otázky:

• Jak čas, který věnuji čtení a poslechu nových hodnotných informací teď, proměním v investici do budoucna?
• Jak uchopím velké množství informací a co nejjednodušeji jej překlopím v nějaký vlastní výstup? (V mém případě disertaci.)
• Když si při čtení či poslechu uvědomím, že nějaká informace souvisí s jinou myšlenkou? Co mám dělat? Jak si to zapamatuji?
• Kam a v jaké formě si mám zapisovat vlastní nápady? Jak zařídit, aby mi dávaly smysl i po delší době?

Nebojte se, přátelé. Dobře to se mnou nakonec dopadlo. Jak jsem totiž už na začátku článku vyspoilerovala, našla jsem knihu How to Take Smart Notes. Díky ní jsem zvítězila v boji se svou saní a od té doby žila šťastně až do smrti.

Pardon. Předbíhám. Zase jsem se nechala unést. Na disertaci ještě pořád pracuji, už jsem si ale vybudovala workflow, které funguje. A díky tomu mám důvěru sama v sebe, že se mi ji podaří dokončit včas (fingers crossed). Navíc se mi díky této knize zase vrátila chuť učit se novým věcem i mimo práci. Vrátila jsem se ke svým milovaným non-fiction knížkám a kurzům. Mám teď totiž systém a proces, který mi pomáhá trávit nově přijaté informace.

Dost už ale bylo motivace. O čem že to ta tajemná kniha How to Take Smart Notes je? Odpověď zní…

O tajemném 🤫 note-taking systému Zettelkasten

Kniha popisuje systém pro správu znalostí (knowledge-management system) zvaný Zettelkasten. Německy znějící jméno nedostal tento systém náhodou. Vyvinul si jej pro své potřeby totiž Niklas Luhmann – německý vysokoškolský učitel a jeden z nejvlivnějších vědců v oboru socilogie.

Luhmann byl původně v tomto oboru outsiderem. Narodil se v pivovarské rodině, vystudoval práva a pracoval ve veřejné správě. To zajímavé se ale dělo po večerech, když přišel domů z práce. Tehdy měl konečně čas věnovat se svému koníčku. Sociologii.

Kdykoli narazil při čtení na něco zajímavého nebo ho něco ve spojitosti s tím co četl napadlo, napsal si poznámku a uložil si ji do svého systému Zettelkasten. Postupem času jich tímhle způsobem nasbíral velké množství. Ze svých poznámek dal tedy dohromady draft vlastního článku, který poslal v té době jednomu z nejvýznamnějších německých sociologů.

Ten si od toho zřejmě moc nesliboval. Co zajímavého a nového by mu taky mohl člověk, o kterém v oboru nikdy neslyšel, nabídnout. Opak byl ale pravdou. Jakmile jeho článek dočetl, obratem Luhmanna kontaktoval, aby mu nabídl místo profesora sociologie na jedné z německých univerzit. To se samozřejmě Luhmannovi líbilo. Vždyť by se svému koníčku mohl začít věnovat naplno. Byl tu ale malilinkatý problém…

Luhmann neměl habilitiaci, doktorát a dokonce neměl ani vystudovaný obor sociologie! Bez toho ani nemělo smysl se o nabízenou pozici ucházet. Pro obyčejného člověka by tohle byla jasná stopka. Jen získat doktorát zabere několik let života (trust me, I know). Ne ale pro Luhmanna. S využitím svého tajemného systému poznámek dostál všem třem požadavkům během jednoho roku. Dodělal si titul ze socilogie, napsal disertaci i habilitiaci. (Wait. What?)

Následně se tedy stal profesorem na výše zmíněné univerzitě, kde působil po zbytek života. A rozhodně se nedá říct, že by během své akademické kariéry zahálel. Za 30 let stihl napsat asi 50 knih a 600 vědeckých článků. Už jenom z těchto čísel si většina akademiků sedne na zadek. Spousta jeho vědeckých výsledků se navíc stala klasikou v oboru. V publikování Luhmann pokračoval i po své smrti (Huh?). V jeho kanceláři po něm totiž zůstala spousta rozepsaných článků, k jejichž dokončení rádi přispěli jeho kolegové.

Taková nevídaná produktivita samozřejmě nezůstala bez povšimnutí. Luhmann na toto téma hovořil velmi otevřeně, nic neskrýval:

„I, of course, do not think everything by myself. It happens mainly within my Zettelkasten (my note-taking system).“ —Niklas Lumnann

Tou dobou mu nikdo moc nevěřil a spíš ho považovali za skromného génia. Zettelkasten tak po dlouhou dobu zůstal objektem zájmu jen úzkého kruhu výzkumníků pracujících kolem Luhmanna. Bylo to hlavně až anglické vydání knihy How to Take Smart Notes, které přitáhlo pozornost širšího publika. (Například má sociální bublina na Twitteru o systému Zettelkasten tweetuje ve dne v noci.)

Když jsem si Luhmannův inspirativní příběh, který Sönke zmiňuje v úvodu své knihy, přečetla já, byla jsem pevně rozhodnutá Zettelkasten vyzkoušet — ať to stojí, co to stojí. Řekla bych, že následující ilustrace věrně vystihuje mé tehdejší emocionální rozpoložení…

A tím započala éra známá jako „Eliška po smart notes“.

Myšlenka 💭 = základní stavební kamen

Pojďme společně odhalit tajemství tohoto kouzelného knowledge-management systému. Celé workflow se točí hlavně kolem třech typů poznámek:

• fleeting notes (letmé poznámky),
• literature notes (bibliografické poznámky) a
• permanent notes (permanentní poznámky).

Letmé poznámky jsou dočasné. Díky nim budeme mít čistější hlavu a jednodušeji se tak budeme soustředit na aktuálně prováděnou práci. Můžeme si na ně například poznamenat úkoly, ke kterým se nám myšlenky při práci nechtěně zatoulaly. Pokud bychom to totiž neudělali, rozptylovalo by nás to. V psychologii se tomuto jevu říká efekt Zeigernikové.

„Zeigarnik effect: Open tasks tend to occupy our short-term memory — until they are done. That is why we get so easily distracted by thoughts of unfinished tasks, regardless of their improtance.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Nedokončené záležitosti tedy dokáží naši hlavu pěkně potrápit. Můžeme se k nim samozřejmě postavit čelem jako Sheldon Cooper ze seriálu The Big Bang Theory a dokončit je…

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

Jakmile úkol dokončíme, naše hlava nám ho přestane připomínat. Kdybychom ale takhle přistupovali ke každému úkolu, který nám naše mysl předhodí, přeskakovali bychom od jedné věci ke druhé a nic pořádného neudělali.

Jak ale Sönke Ahrens v knize How to Take Smart Notes uvádí, navazující studie týkající se efektu Zeigernikové navrhly jiné jednoduché řešení. Jakmile nás při práci vyruší nějaká myšlenka, které se teď nechceme nebo nemůžeme věnovat, stačí si ji napsat. That’s it. Jak se totiž ukazuje, pro náš mozek je to signál, že o úkol bylo postaráno a přestane nám ho připomínat. (Na tomhle pozorování staví i time management systém zvaný GTD.)

Letmé poznámky nám tedy slouží hlavně ke dvěma účelům:

• pomáhají nám udržet si čistou hlavu a
• slouží jako dočasná připomínka myšlenek, které nás při „konzumaci obsahu“ napadly (vaše future self vám poděkuje).

Dalším typem poznámek jsou bibliografické poznámky (bibliopoznámky). Tyhle poznámky slouží k zachycení všech zajímavých či hodnotných informací, na které při čtení či poslechu narazíme. Ale pozor! Tyhle poznámky mají několik důležitých vlastností:

• Jsou parafrází původního textu. Jsou tedy psané našimi vlastními slovy (copying and pasting is forbidden).
• Jsou propojené se zdrojem (například jeho název) a kontextem (číslo strany, timestamp apod.).
• Nejsou zkreslené. Myšlenky autora bychom se tedy měli snažit popsat nezaujatě. Neměli bychom do nich promítat vlastní myšlenky a názory (ty můžeme dočasně zachytit pomocí letmých poznámek).

Sečteno a podtrženo, hlavním účelem bibliopoznámek je tedy:

• pomoci nám lépe pochopit obsah textu — tím, že původní text nekopírujeme ale parafrázujeme, objevíme případné mezery v našem porozumění,
• posloužit nám jako dočasná připomínka zajímavých myšlenek autora.

Posledním a nejdůležitějším typem poznámek jsou permanentní poznámky. Luhmann tyto poznámky většinou psal brzy poté, co dočetl nějaký článek. V tu chvíli si prošel všechny letmé a bibliografické poznámky, které při čtení tohoto článku nasbíral, a zvažoval, jak to zapadá do jeho vlastního myšlení a jak mu to může pomoci s jeho rozpracovanými projekty. Každou novou permanentní poznámku už psal s vizí, kam ji asi tak zařadí mezi své již existující permanentní poznámky, které nasbíral v minulosti.

Obsah pro tento typ poznámek bychom měli psát velmi pečlivě. V celých větách. Tak, aby jim naše future self rozumělo. Luhmann obsah svých permanentních poznámek dovedl k takové dokonalosti, že ho pak téměř doslova kopíroval do vlastních vědeckých článků.

Velmi důležitou vlastností permanentních poznámek je, že každá poznámka je atomická — ve smyslu, že popisuje pouze jednu myšlenku. Tato vlastnost je základním stavebním kamenem systému Zettelkasten.

Konec 🙅‍♀️ hierarchickému organizování

Luhmann své letmé, bibliografické a permanentní nemíchal dohromady. Jakmile dočetl článek, zpracoval své letmé a bibliografické poznámky a na jejich základě vytvořil permanentní. Letmé poznámky poté vyhodil, bibliopoznámky archivoval ve svém bibliografickém systému a permanentní poznámky „založil“ do svého systému Zettelkasten.

Hlavní kouzlo systému Zettelkasten oproti tradičním archivním nástrojům je, že poznámky v něm nejsou organizovány hierarchicky podle témat. Což je způsob, jakým jsem si poznámky snažila vždy organizovat já (a možná i vy). Udělala jsem si složky pojmenované dle témat (např. předměty, které jsem studovala) a do nich postupně sbírala relevantní poznámky. V systému Zettelkasten žádné složky neexistují. Všechny poznámky žijí na stejné úrovni. Díky tomu je můžeme jednoduše propojovat mezi sebou a vytvářet jakousi živoucí síť našich znalostí, myšlenek a nápadů — v geeky terminologii bych to nazvala grafovou databází.

Při „zakládání“ nové poznámky do systému Zettelkasten si pokládáme otázky:

• Se kterými existujícími poznámkami tato nová souvisí?
• Mohu tuto souvislost nějak blíže specifikovat?

Pokud by naše poznámky měly formu několikastránkových dokumentů (tak nějak vypadaly moje poznámky z knih dříve — jedna poznámka per kniha), na tyto otázky by se nám odpovídalo těžko. Delší dokumenty totiž zpravidla popisují více myšlenek. A dva dokumenty spolu tak mohou souviset několika různými způsoby. Při jejich propojování bychom se ještě potřebovali odkazovat na jejich části (např. odstavce). A ani to by ne vždy fungovalo, protože občas je jedna a ta samá myšlenka popsána na několika různých místech v různých obměnách.

Naštěstí jsou ale naše poznámky atomické, remember? Každá permanentní poznámka popisuje pouze jednu myšlenku. Jsme tedy v pohodě.

Otázkou ale zůstává, jakým způsobem realizovat vlastní propojení poznámek. K tomuto účelu musíme každé poznámce přidělit nějaké jednoznačné jméno neboli identifikátor (v geeky terminologii takovému identifikátoru říkáme primární klíč). V dnešním digitálním světě toto za nás často bez našeho vědomí řeší aplikace na pozadí.

Luhmann ale žádnou aplikaci neměl, a tak si pro své potřeby navrhl vlastní důmyslný systém přidělování identifikátorů. Na každou poznámku zapsal do levého horního rohu specifickou posloupnost číslic a znaků. Ta mu jednoznačně identifikovala zařazení dané poznámky mezi ostatní. Dlouhé sekvence navazujících myšlenek poznal Luhmann tak, že odpovídající poznámky obsahovaly identifikátory s větším počtem symbolů a/nebo s vyššími číslicemi a pozdějšími znaky abecedy.

Novou poznámku Luhmann do svého systému Zettelkasten uložil ZA nějakou existující poznámku, kterou tato nová poznámka rozvíjela (tuto pozici určoval identifikátor poznámky). Zároveň ale v rámci textu nové poznámky občas zmiňoval i identifikátory jiných souvisejících poznámek, které ho odkázaly na další místo v jeho systému. Tato spletitá síť „hypertextových“ odkazů mu umožňovala surfovat mezi jeho vlastními myšlenkami. Slovy autora knihy How to Take Smart Notes:

„His slip-box [Zettelkasten] became his dialogue partner, main idea generator and productivity engine. It helped him to structure and develop his thoughts. And it was fun to work with — because it worked.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Jakmile svůj Zettelkasten naplníte desítkami poznámek, velmi rychle zjistíte, že procházet všechny poznámky, abyste mohli zařadit novou, není časově únosné. Kde ale při hledání souvisejících poznámek začít? Seznamte se s Indexem. Index je poznámka, kterou tvoří seznam klíčových slov neboli tagů. Za každým klíčovým slovem je poté uveden identifikátor poznámky nebo dvou, které slouží jako vstupní bod do sekvence navazujících poznámek, které začínají diskuzi na dané téma. Jak ale Sönke v knize upozorňuje, Index nemá sloužit jako obsah či celkový přehled všech poznámek:

„As the slip-box [Zettelkasten] is not a book with just one topic, we don’t need to have an overview of it. On the contrary, we are much better off accepting as early as possible that an overview of the slip-box is as impossible as having an overview of our own thinking while we are thinking.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Přidělování klíčových slov novým poznámkám je důležitou součástí přemýšlení, nikoliv jen bezmyšlenkovitý akt zařazení do správné škatulky. Když přemýšlíme jaké klíčové slovo přidělit nové poznámce, měli bychom při tom myslet na témata, o která se zajímáme a projekty, na kterých pracujeme. Neměli bychom poznámku zkoumat v izolaci:

„The way people choose their keywords shows clearly if they think like an archivist or a writer. Do they wonder where to store a note or how to retrieve it? The archivist asks: Which keyword is the most fitting? A writer asks: In which circumstances will I want to stumble upon this note, even if I forget about it? It is a crucial difference.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Jakmile si všimnete, že jste kolem nějakého tématu nashromáždili větší množství poznámek, můžete si vytvořit pomocnou přehledovou poznámku, která bude hojně odkazovat na jednotlivé poznámky rozvíjející dané téma. Taková poznámka nám poslouží jako rozcestník a vysvětlení, jak mezi sebou jednotlivé poznámky souvisí. Témata tak v systému Zettelkaseten vznikají organicky na základě poznámek, které do něj vkládáme.

„While other systems start with a preconvicted order of topics, Luhmann developed topics bottom up, then added another note to his slip-box [Zettelkasten], on which he would sort a topic by sorting the links of the relevant other notes.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Tyto přehledové poznámky jsou často dobrým vstupním bodem do tématu a můžeme na ně tak odkázat z Indexu. Pamatujete ještě na Index ne?

V dnešní době nám většinu práce týkající se organizace poznámek usnadní digitální nástroje. Luhmannův Zettelkasten měl ale podobu staré dobré dřevěné kartotéky se šuplíčky plných malých papírových lístečků.

Každý lísteček představoval jednu permanentní poznámku. Luhmann za svůj život nasbíral asi 90 000 poznámek a na svém Indexu měl asi 1250 klíčových slov. Možná si říkáte, že to je hromada práce, pokud byste ale poznámky sbírali stejně dlouho jako Luhmann, znamenalo by to pro vás v průměru jen 6 poznámek denně (bez víkendu samozřejmě).

Aktuálně obsah této rozsáhlé Luhmannovy kartotéky zkoumají jeho „kolegové“ na jeho domovské univerzitě v rámci výzkumného projektu. V rámci něj všechny poznámky digitalizovali, a my se tak můžeme z pohodlí svého obýváku vydat na průzkum Luhmannových myšlenek (ehm, za předpokladu, že umíte německy).

5️⃣ důvodů, proč Zettelkasten funguje

1. Mozek i Zettelkasten se starají o to, v čem jsou dobří

„The brain more easily remembers information that it encountered recently, which has emotions attached to it and is lively, concrete or specific. Ideally, it rhymes as well.“ —Schacter, 2001; Schacter, Chiao and Mitchell, 2003 (prostřednictvím knihy How to Take Smart Notes)

Mezi přednosti našeho mozku patří kreativita, přemýšlení a umění propojovat myšlenky mezi sebou. Mozek si umí velmi dobře všimnout podobností a odlišností mezi informacemi — předpokladem ale je, že máme tyto informace „fyzicky“ před sebou a koukáme na ně. Chtít po našem mozku, aby si po delší dobu pamatoval všechny detaily, soustředil se na ně a ještě s nimi zvládl ve stejnou chvíli kreativně pracovat, je skoro nemožné.

Naštěstí můžeme tyto otravné nekreativní úkoly outsourcovat. Zettelkasten je skvělým pomocníkem při ukládání informací, detailů a referencí. Nezapomene je, nepomíchá a ani si jejich obsah sám od sebe v průběhu času neupraví. Tedy skvělé zvládá právě ty úkoly, ve kterých náš mozek zrovna neexceluje.

2. Náš mozek miluje rutinu

Možná na sobě občas pozorujete, že vám v průběhu dne klesá vůle pracovat a držet se svých plánů. Činnosti, ke kterým se musíme přemlouvat, odčerpávají totiž naši mentální energii. Na tu se můžeme dívat jako na své osobní baterie. Mají omezenou kapacitu, nabíjení zabere nějaký čas a pokud se vybijí, máme mnohem větší sklony k prokrastinaci. V psychologii se takovému jevu říká vyčerpání ega (ego depletion).

Přemlouvat se často musíme do úkolů, které jsou nejasné a těžko uchopitelné (v mém případě například „napsat disertační práci“). Pokud ale takové úkoly rozporcujeme na menší kousky, svou emoční averzi snížíme na minimum (a tím i množství energie, které spotřebujeme na jejich splnění). Úkoly jako napsat letmé, bibliografické poznámky a vytvořit permanentní poznámky jsou jasně definované a uchopitelné.

Jakmile si jednou vybudujete vlastní proces, jak přistupovat ke zpracování informačních zdrojů, pak už je jedno jestli budete číst knihu, absolvovat předmět na vysoké škole nebo poslouchat podcast. Každý takový zdroj informací budete konzumovat stejně:

• extrahovat zajímavé myšlenky budete stále stejným způsobem,
• ukládat je budete do stále stejné aplikace a
• později je zpracovávat jedním a tímtéž způsobem.

Tím opět šetříte své osobní baterie, neboť snížíte počet svých rozhodnutí na minimum. Dobře nastavený proces navíc umožňuje při práci zažívat flow — pocit, když jsme do práce naplno vtažení, že ztrácíme pojem o čase. Díky flow nám může i práce na náročných úkolech přinášet pocit uspokojení.

„A good workflow can easily turn into a virtuous circle, where the positive experience motivates us to take on the next task with ease, which helps us to get better at what we are doing, which in returns makes it more likely for us to enjoy the work.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

3. Dobré nápady potřebují čas

Pokaždé, když zařazujete novou poznámku mezi ostatní, váš mozek je automaticky mezi sebou porovnává. Nemůže si pomoct. Hledá rozpory, paradoxy a podobnosti. Na staré poznámky často narazíte o několik měsíců později a uvidíte je v úplně novém světle. Můžete je tak průběžně doplňovat a vylepšovat.

Čím déle budete se svým systémem Zettelkasten pracovat, tím častěji se vám také stane, že při surfování svou sítí poznámek narazíte na takové, na které jste už dávno zapomněli. V tom je kouzlo propojování poznámek. Oproti tomu v tradičních hierarchických systémech, kam poznámky ukládáme izolovaně do složek, najdeme většinou jen ty poznámky, které aktivně hledáme. Ty zbylé zůstanou zapomenuty a pohřbené navěky.

Pokud dokonce nepoužíváte žádný externí systém, do kterého byste si nápady a myšlenky zapisovali, pak o spoustu z nich přijdete. Už se mi několikrát stalo, že jsem na něčem pracovala a nejednou se z mého podvědomí ozvalo: „Hej, co kdybychom do úvodu disertace napsali tohleeeeee…“. Pokud s touhle informací většinou něco neudělám do pár vteřin, tak je pryč. Nápady jsou totiž jako motýli.

Ideas are like butterflies. If we don't pay attention to them they flutter away on the breeze looking for another recipient. pic.twitter.com/PoGNKMMPKP

— Eliška Šestáková (@sestaeli) February 23, 2021

4. Větší počet poznámek neznamená chaos

Když jsem si ještě poznámky třídila do složek, často jsem jich k nějakému tématu nahromadila opravdu hodně. Tím pro mě bylo ale obtížnější v nich něco najít. Tento systém organizace vás tak postupem času donutí k tvorbě složité hierarchie složek, podsložek a podpodsložek. Tím ale problém neřešíte, jen chaos přesouváte o úroveň níž. Navíc tím opět snižujete pravděpodobnost, že objevíte nějaké zajímavé souvislosti napříč na první pohled nesouvisejícími tématy.

Zettelkasten drží všechny poznámky na jednom místě. Přidáváním poznámek ale díky jejich vzájemnému propojování nezpůsobujeme chaos. Naopak. Čím více jich Zettelkasten obsahuje, tím se jeho obsah stává hodnotnějším.

5. Prohloubíte si své porozumění

Tím, že všechny poznámky žijí na stejné úrovni, můžeme při propojování objevit zajímavé souvislosti. Takové, o které bychom byli ochuzeni, pokud bychom poznámky od začátku třídili do izolovaných předem uměle vytvořených kategorií.

Například pokud studujete, zřejmě si poznámky organizujete do složek podle předmětu, kterého se týkají. Tento systém vám ale moc nepomáhá k tomu, abyste přemýšleli nad tím, jak mezi sebou informace, které se dozvídáte v různých předmětech, souvisí. Tím si učení děláte sami pro sebe nevědomky těžší, neboť si vytváříte izolované zdánlivě nesouvisející shluky znalostí. Čím víc ale znalosti propojíte mezi sebou, tím více si je upevníte, získáte větší nadhled a celé vám to najednou začne dávat smysl.

Nezabírá to moc ⏳ času? 

Pokud jste dočetli až sem, pravděpodobně jsem vám už nasadila brouka do hlavy, který vám říká, že byste Zettelkasten měli sami vyzkoušet. Pokud tomu tak je, go for it a tuhle část klidně přeskočte.

Možná jsem vás ale ještě nepřesvědčila. Možná si říkáte, že tohle všechno vás bude hrozně zdržovat. Možná si dokonce říkáte, že žádný Zettelkasten nepotřebujete, že to celé je ztráta času, protože podáváte skvělé výsledky už teď bez něj.

Nebudu vám lhát. Jakmile začnete Zettelkasten používat, budete mít pocit, že se najednou pohybujete šnečím tempem a posouváte se neúnosně pomalu. Od té doby, co jej sama používám, jsem přečetla méně knih a účastnila se méně kurzů. Ale přesto si dovolím tvrdit, že po vědomostní stránce se posouvám nyní rychleji. Díky smart notes mám nové znalosti mnohem více upevněné, neboť je jen pasivně nepřijímám, ale aktivně se nad nimi zamýšlím a hledám spojitosti s tím, co už znám.

„Learned right, which means understanding, which means connecting in a meaningful way to previous knowledge, information almost cannot be forgotten anymore and will be reliably retrieved if triggered by the right cues. Moreover, this new learned knowledge can provide more possible connections for new information.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

V období „Elišky př. s. n.“ jsem cílila na kvantitu, ne kvalitu. Chtěla jsem být TA, která může říct: „Za minulý rok jsem přečetla 100 knih.“ Osobně jsem byla i přesvědčená, že si jejich obsah pamatuji (vždyť jsem si přece zvýrazňovačem podtrhala všechny klíčové myšlenky). To bylo ale jen do té doby, než jsem o těchto myšlenkách chtěla někomu vyprávět. Dost často to skončilo jen u toho, že jsem jen dokola opakovala: „To se nedá vyprávět. To si prostě musíš přečíst.“ Opět mi dovolte citovat autora knihy How to Take Smart Notes:

„We have no chance of knowing whether we understand something or just believe we understand something until we test ourselves in some form. If we don’t try to verify our understanding during our studies, we will happily enjoy the feeling of getting smarter and more knowledgeable while in reality staying as dumb as we were. We have to choose between feeling smarter or becoming smarter. And while writing down an idea feels like a detour, extra time spent, not writing it down is the real waste of time, as it renders most of what we read as ineffectual.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Pomalejší konzumace zdrojů, kdy se budete pravidelně zastavovat a zapisovat si zajímavé myšlenky vlastními slovy, tedy není ztráta času. Naopak. Pokud něco takového neděláte, tak čtete či se účastníte nějakého kurzu jen pro zábavu. Což je samozřejmě zcela v pořádku. Jen je dobré o tom vědět. Náš mozek si totiž zapamatuje jen to, co začneme aktivně a pravidelně hned používat. Myšlenky, na které ale narazíme nyní, se nám často hodí až za měsíc, rok nebo pět let. V tu chvíli už se nevyplatí spoléhat se na vlastní hlavu.

Těm z vás, kteří si říkáte, že Zettelkasten nepotřebujete, protože si dobře vedete i bez něj, bych chtěla představit myšlenku Exploration vs. Exploitation (do češtiny bych přeložila jako bádání vs. vykořisťování). Je to klasické dilema. Určitě jste se s ním někdy potkali:

• Ptáte se sami sebe, zdali máte pokračovat v tom co děláte a co vám funguje, nebo
• máte zariskovat, udělat krok do neznáma a vyzkoušet něco nového. Nemáte zaručen úspěch, ale je šance, že vám to může přinést větší benefity než váš stávající postup.

Co uděláte?

Osobně jsem tohle dilema v případě systému Zettelkasten neřešila, protože o svém předchozím způsobu konzumace zdrojů bych mohla říct hodně věcí, ale rozhodně ne, že by mi fungoval.

Musíte si tedy sami odpovědět. Jste ochotní dočasně opustit svůj systém a vyzkoušet nový? Jste ochotní dát tomu potřebný čas, aby se ukázalo, zdali vám to přinese něco lepšího? Můžete dojít k závěru, že Zettelkasten není pro vás. Stejně tak ale můžete zjistit, že je to právě to, co jste potřebovali, aniž byste o tom věděli.

Začněte 🚀 se smart notes hned teď

Zaujal vás Zettelkasten? Pak není na co čekat. Až budete číst příští učebnici, non-fiction knihu či se účastníte nějakého kurzu, začněte si budovat vlastní proces konzumace informací. Inspirovat se přitom můžete právě Luhmannovým procesem:

1.  Pište si letmé poznámky. Vždycky mějte po ruce něco, kam si můžete zapsat momentální myšlenky a nápady, které vám nečekaně vyskočí v hlavě. Moc se nezdržujte formou. Nepište žádná pečlivě rozvinutá souvětí. Necenzurujte. Poznamenejte si vše a hlavně rychle. Nechceme, aby nás tyhle myšlenky rozptylovaly moc dlouho. O jejich potenciálu rozhodneme později při jejich zpracování.
   
   Obsah letmých poznámek se může týkat přímo informačního zdroje, který právě konzumujete, nebo taky ne. Pokud vám ale tyto myšlenky vnukl daný zdroj, počítají se. Nezapomeňte si také poznamenat, kde kontext myšlenky můžete zpětně najít (např. číslo strany, označení odstavce, timestamp apod). Moje letmé poznámky často začínají slovy:
   • to mi připomnělo, že…
   • to je podobná myšlenka jako…
   • to bych mohla využít při…
     
     
2. Pište si bibliografické poznámky. Pokud vás zaujme nějaká myšlenka nebo koncept, poznamenejte si je. Stejně tak pokud narazíte na něco, co nechcete zapomenout nebo o čem víte, že by se vám mohlo hodit v budoucnu. Pište vlastními slovy. Nekopírujte. Buďte struční. Snažte se být objektivní a nepřekrucovat autorova slova. Pečlivě si vybírejte, co si zapíšete a co ne. Sama se snažím zapisovat hlavně to, co je pro mě nové nebo překvapivé. Naopak se snažím překonat svou touhu zapsat si to, co už jsem dávno věděla (takové ty části u kterých si říkám: „přesně to si myslím taky“). U každé bibliopoznámky si poznamenejte zdroj odkud daná myšlenka přišla (ideálně opět včetně např. čísla strany).
   
   
3. Pište si permanentní poznámky. Projděte si letmé a bibliografické poznámky, které jste nashromáždili v rámci předchozích dvou kroků pro daný informační zdroj a přemýšlejte, jak to souvisí s tím, o co se zajímáte vy — s vašimi rozpracovanými projekty, názory, myšlením. Cílem není nasbírat co nejvíc permanentních poznámek, ale rozvíjet myšlenky, argumenty a diskuze. Ne každá letmá a bibliografická poznámka získá své trvalé místo ve vašem systému Zettelkasten.
   
   Nezapomeňte, že každá permanentní poznámka má zachycovat pouze jednu myšlenku. Pište pečlivě, jasně a používejte celé věty — aby při pohledu na tuto poznámku bylo vašemu budoucímu já vše srozumitelné. Jakmile takto zpracujete všechny letmé a bibliografické poznámky, pak letmé poznámky můžete vyhodit a bibliopoznámky archivovat. Už je nebudete potřebovat. Vše důležité je zachycené v permanentních poznámkách.
   
   
4. Zařaďte jednotlivé permanentní poznámky jednu po druhé do svého systému Zettelkasten. Propojte je se souvisejícími poznámkami. Pokud budete psát permanentní poznámky na papír, můžete využít stejného číslovacího systému jako Luhmann. Pokud se rozhodnete využít nějakou aplikaci, pak záleží na tom, jak má implementovanou funkci odkazování. Většinou ale můžete vyrobit jakýsi hypertextový odkaz, který vás po kliknutí navede na příslušnou navazující poznámku.

Tyhle čtyři kroky vám do začátku stačí. Teď je čas na vás. Hrajte si. Je to stejné jako jízda na kole. Té se také nenaučíte jen tím, že si o ni budete číst. Nenechte se odradit, když to ze začátku bude drhnout a budete se cítit nemotorně. Postupně se zlepšíte.

„The better we become, the easier and quicker we can make notes, which again increases the number of learning experiences. The better we become at it, the more effective our reading will become, the more we can read, the more we will learn.“ —Sönke Ahrens, How to Take Smart Notes

Jakmile se pustíte do budování vlastního systému Zettelkasten, vyvstane vám spousta implementačních otázek. To je normální. Měla jsem to stejně. Tenhle článek zdaleka nepopisuje vše, pouze hlavní princip a filozofii.

Pokud se vám Zettelkasten zalíbí, pak můžete pokračovat tímto navazujícím článkem, který je začátkem série o digitální implementaci tohoto systému od A do Zet. Všechny ty geeky juicy detaily, které vás určitě budou po pár dnech či týdnech zajímat.

Závěrem

Pokud pojem Zettelkasten přeložíme do češtiny, dostaneme slovo kartotéka. Uznávám, že pak už to nezní tajemně ani sexy. Je ale vysoká pravděpodobnost, že díky němu vás vaše okolí začne považovat za tajemnou sexy bytost. Protože z „ničeho nic“

• si budete z knih a kurzů pamatovat víc než obyčejný smrtelník, 
• nebudete mít jen povrchní přehled, vaše pochopení půjde do hloubky,
• nové znalosti budete efektivně využívat ve vlastních projektech,
• začnete si všímat zajímavých souvislostí mezi různorodými tématy.

Je Zettelkasten pro vás? Shrnula bych to asi takto. Pokud stejně jako já tíhnete k organizaci a jste procesně orientovaní — myšleno, že cítíte potřebu mít v rukou nějaký jasný systém/workflow/algorimus, podle kterého můžete krok za krokem postupovat, pak věřím, že se vám kniha How To Take Smart Notes bude líbit.

---

Pokud vás k pořízení knihy How to Take Smart Notes tento článek inspiroval, můžete si ji pořídit přes některý z mých následujících affiliate odkazů. 

• Papírovou knihu můžete koupit přes český e-shop Enbook.cz, který vám ji zašle přes Zásilkovnu nebo DPD.
• Pokud máte raději e-knihy, pak ji samozřejmě seženete na starém dobrém Amazonu.

Kniha je zatím dostupná pouze v angličtině, nakladatelství Jan Melvil ale chystá vydat český překlad během září. Pokud si to stejně jako já nechcete nechat ujít, můžete tam zanechat svůj email a dozvíte se jako první, až bude kniha těsně před vydáním.

Kniha vyjde u nás česky koncem léta … 😉 https://t.co/urTxhp8ScD

— Jan Melvil pub. (@janmelvil) March 29, 2021