Jak číst knihu

Tento text byl součástí jedné z Tajemných nových poznámek, obsahového newsletteru, který vám pomůže lépe přemýšlet, efektivně se nachytřovat a ovládnout informační chaos. Zdarma. Přidejte se k posádce, ať vám žádná tajemná poznámka neunikne.

Jsou tři druhy knih.

📕 Knihy, které stojí maximálně za prolistování.
📘 Knihy, které stojí za to, si je přečíst jednou.
📗 Knihy, ke kterým stojí za to se opakovaně vracet.

Slovy Francise Bacona, anglického filozofa a vědce: „Některé knihy jsou určeny k ochutnání, jiné ke spolknutí a pouze několik z nich bychom měli důkladně rozžvýkat a strávit.“

Té poslední kategorii říkám „osobní nachytřovací bible“. Jsou to knihy, které ve vás potom, co je po dočtení odložíte zpátky na polici, probudí hlodajícího červíčka — pocit, že kniha toho skrývá víc, než jste zatím objevili.

Jedna z mých osobních nachytřovacích biblí je kniha How to read a book (affiliate link), česky Jak číst knihu.

Potom, co jsem do svého nachytřovacího života aplikovala znalosti z knihy Jak si dělat chytré poznámky se můj pocit, že mé čtení není optimální, vytratil. Or so I thought. Uplynulo ale pár měsíců a vkradl se do mého života znovu. A opět jsem ho hned nepoznala. Je to totiž mistr převleků, syčák jeden. Tentokrát se převlékl za prokrastinaci. Odkládala jsem čtení knih na zítra, pondělí, červen… Až pak jsem ho v nestřeženém okamžiku přistihla. Pocit, že mé čtení není optimální, mě omotával černým paralyzujícím provazem a pobrukoval si u toho (až příliš) procítěně „Don’t you know I’ll always be there?“.

Ugh, you again? No dobře. Co je to tentokrát?

Po asi hodinové intenzivní palbě vyšetřujících otázek jsem pocit prolomila a on z posledních sil vykřikl: „Zdrojové poznámky! Nejsi spokojená s tím, jak píšeš zdrojové poznámky!“.

Vysvětlující vsuvka: Zdrojové poznámky (či ve slovníku jak-si-dělat-chytro-poznámštinytakzvané bibliografické poznámky) jsou poznámky, které si píšu při zpracování knih (ale i dalších nachytřovacích zdrojů). Je to předstupeň permanentních poznámek. Nejprve si píšu výpisky z knihy do jedné poznámky a pak teprve koukám, jestli bych něco z toho nepoužila ve své zettelkasten.

Zpět k příběhu.

Aha. Takže nejsem spokojená s tím, jak si píšu zdrojové poznámky. Výborně. Problém identifikován. Další postup je jasný, protože co udělá Eliška, když má problém? That’s right, jde najít knížku, která ji ho pomůže vyřešit.

A tím se dostáváme ke knize How to read a book.

Díky této knize jsem si dala dohromady funkční systém pro psaní zdrojových poznámek. Kde beru tu jistotu, že je funkční? Vím to, protože pocit, že mé čtení není optimální, se opět vytratil. (Alespoň prozatím.)

A o čem ta kniha přesněji je, ptáte se?

Jedná se o praktickou non-fiction knihu typu kuchařka, která popisuje, jak bychom měli krok za krokem postupovat, abychom si z nachytřovacích knih odnesli maximum. Pro mě jako systematického člověka je to kniha opravdu (promiňte mi ten náboženský výraz) z nebe seslaná.

V knize se nejprve naučíte obecnému systematickému postupu, který je aplikovatelný na všechny typy nachytřovacích knih. Následně vás autoři provedou od obecného postupu ke specifikám čtení konkrétních knih, jako jsou třeba knihy praktické, knihy o historii, matemematické knihy či čtení románů, básní nebo dokonce bible! V poslední části se pak naučíte upravit obecný systematický postup čtení pro případ, že se potřebujete nachytřovat z několika knih zároveň — jinými slovy se autoři věnují tomu, jak systematicky provádět rešerši.

Jedna z hlavních myšlenek, kterou autoři v knize předávají je, že čtení není černobílý proces — přečetl/nepřečetl. Kdepak. Kniha How to read a book dala slovu čtení v mé mysli úplně nový rozměr. Přesněji čtyři rozměry.

Ve své mysli teď dovednost čtení vnímám komplexněji, vnímám jej jako matrjošku (babušku). Stejně jako v sobě babuška skrývá další menší babušky, tak i dovednost čtení se skládá z více úrovní. Úplně dole, ta nejmenší babuška, to je základní čtení (elementary reading). Toto čtení je obsažené v babušce zvané předběžné čtení (inspectional reading). A to je zase zabalené v babušce zvané hloubkového čtení (analytical reading). A všechny tyhle tři babušky jsou zabalené v babušce zvané komparativní čtení (syntopical reading).

Účelem základního čtení je porozumět textu v tom nejzákladnějším slova smyslu. Rozpoznat slova a věty. Vědět, co znamenají. Touto úrovní si procházíme na prvním stupni základní školy. Setkáváme se s ní ale i vždy, když se začneme učit číst texty v cizím jazyce. Třeba knihy v klingonštině. Naším prvním úkolem v takovém případě je pochopit nejprve text v tom nejzákladnějším slova smyslu. Teprve pak se nad tím můžeme začít zamýšlet více.

Předběžné čtení má za cíl poskytnout nám hrubou představu o struktuře knihy a jejím hlavním tématu. Během hloubkového čtení se pak detailně věnujeme interpretaci obsahu. Snažíme se pochopit, v tom nehlubším slova smyslu, o čem kniha je. Komparativní čtení je pak čtení několika knih naráz za účelem nalezení odpovědi pro nějakou z našich otázek.

Co mi na knize How to read a book přijde nejvíce inspirativní?

Scott P. Scheper, kolega zettelkaster, ve svém newsletteru sdílel rozhovor, který vedl s jedním ze svých čtenářů, Eliasem.

Elias: Nedávno jsem navštívil jednoho ze svých profesorů během jeho úředních hodin a zeptal se ho, jak přistupuje ke čtení, psaní a přemýšlení.

Scott: A co ti odpověděl?

Elias: Doslova nic! Můj profesor tam jen stál, nechápavě na mě zíral a arogantně se tvářil, jako by takové otázky byly absurdní.

Scott dále píše, že Eliasova zkušenost není neobvyklá. Jen málokdo se zabývá všedními detaily svého čtecího a výzkumného procesu. Lidé se neobtěžují sdílet podrobnosti o tom, jak čtou, píší a přemýšlejí. I přesto, že na těch všedních detailech záleží!

Proč?

Podle mě je tomu tak proto, že lidé nevědí jak tyto detaily sdílet. Protože je těžké popsat to slovy.

Takovýhle typ znalostí má odborný název. Říká se jim tacitní znalosti. Jsou to tiché, nevyřčené, neuvědomělé a skryté znalosti. Jsou to znalosti, která se zakládají na osobní zkušenosti a intuici. Tyto znalosti jsou tedy z principu velmi obtížně komunikovatelné. Tedy je nelze jednoduše zakódovat a předat pomocí jazyka.

Tyto znalosti se tak typicky předávají metodou mentor–učeň, kdy učeň pozoruje a imituje svého mentora. Nicméně… To, že tacitní znalosti nelze jednoduše předat pomocí jazyka neznamená, že je to nemožné. Jen je hodně těžké.

Podařilo se to zdá se třeba Johnu Boydovi, který vytvořil první příručku taktiky stíhacích letounů pro americké letectvo — předtím si lidé mysleli, že „dogfighting“ je umění, které nelze uspořádat do explicitních zásad. Ale Boydovi se to přesto nějakým způsobem podařilo, po několika letech výuky a celém roce psaní.

Kniha How to read a book je podle mě unikátní v tom, že se autorům v ní povedlo něco obdobného co Johnu Boydovi v jeho příručce. Jen nikoliv v umění taktik stíhacích letounů, ale v umění čtení.

Možná tohle bude jeden z důvodů, proč se kniha i po tolika letech stále prodává. Ano, po tolika letech. Je to totiž pěkná stařešinka. První vydání vyšlo v roce 1940. Druhá doplněná verze, kterou mám já, vyšla v roce 1972.

Měli byste si tuhle knihu přečíst vy?

Prvním a pro vás možná rozhodujícím faktorem může být to, že kniha bohužel nemá český překlad.

Pokud vás ale angličtina neodrazuje a vnímáte ve svém životě přítomnost pocitu, že vaše čtení nachytřovacích knih není úplně optimální, pak sázím všechny svoje permanentní poznámky, že vám kniha pomůže.

Pokud vás angličtina odrazuje, tak vězte, že podniknu minimálně dva kroky k tomu, aby se k vám myšlenky z ní stejně dostaly. Krok jedna už jsem víceméně učinila. Vložila jsem myšlenku českého překladu knihy do mysli Tomáše Baránka z nakladatelství Melvil.

A krok dva? Kniha mé přemýšlení natolik ovlivňuje, že její myšlenky s vámi budu často sdílet v dalších článcích.

Oslovil vás tento článek? Ušel? Nebo vás nezaujal? Klikněte mi hodnocení (anonymně) nebo napište komentář. Pomůžete mi tím tak pro vás tvořit lepší obsah. 💛