Tajemné nové poznámky. Cože? Ještě jste o nich neslyšeli? Je to můj obsahový newsletter, ve kterém vás naučím, jak s pomocí poznámek můžete zkrotit informační chaos, stát se organizovanými a díky tomu si usnadnit život a zefektivnit svůj profesní i osobní růst. Odebírá ho už více než 800 poznámkářů. Přidáte se?
Pište si poznámky vlastními slovy!
Tohle jste určitě slyšeli už mockrát, že? Podle mě tenhle poznámkovací princip zažil obrovský boom po vydání knihy Jak si dělat chytré poznámky. Ahrens v ní píše:
„Chybí-li nám při učení snaha ověřovat si, zda jsme látku pochopili, snadno se můžeme opájet pocitem, že jsme čím dál chytřejší a vzdělanější, zatímco reálně zůstáváme stejně hloupí. Příjemný pocit se rozplyne v okamžiku, kdy se pokusíme – písemně a vlastními slovy – vysvětlit, co jsme právě přečetli. Najednou je jasné, že máme problém. Když se snažíme parafrázovat původní argument, jsme nemilosrdně konfrontováni se vším, co jsme nepochopili.“
Podobně to vidí i Adler a Van Doren ve své klasice How to read a book:
„Vyjádřete to vlastními slovy! To je nejlepší test, který známe, jak zjistit, zda jste pochopili myšlenku nebo myšlenky v dané větě. Pokud, když jste požádáni, abyste vysvětlili, co autor konkrétní větou myslel, dokážete jen zopakovat jeho slova, třeba jen s drobnými změnami v jejich pořadí, měli byste si uvědomit, že pravděpodobně nevíte, co tím chtěl říct. Ideálně byste měli být schopni říci totéž úplně jinými slovy. Tuto schopnost lze samozřejmě dosáhnout v různé míře, ale pokud se vůbec nedokážete od autorových slov odpoutat, znamená to, že od něj k vám přešla pouze slova, nikoli myšlenky nebo znalosti.“
A tak jsem si stejně jako spousty dalších poznámkářů při čtení psala poznámky vlastními slovy. A fungovalo to. Cítila jsem, že se opravdu nachytřuji.
Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že to nestačí.
Začala jsem si uvědomovat, že mi pořád něco chybí. I když jsem si průběžně při čtení ověřovala své porozumění jednotlivých myšlenek díky parafrázování, pořád jsem po dočtení knihy necítila ten uspokojivý tu-knihu-teď-fakt-chápu pocit.
A pak mi došlo, kde je problém: Parafrázováním myšlenek jsem si sice ověřila, že rozumím jednotlivým myšlenkám, ale chyběl mi nástroj pro ověření, že rozumím celé knize jako celku.
Proces nachytřování se z knih si ráda představuji jako objevování neznámé krajiny. Když začnu číst novou knihu, je to, jako bych přistála na nové planetě. Všechno je nové, neprozkoumané, plné tajemství.
Když si dělám poznámky svými slovy, připadám si, jako bych chodila po povrchu té planety a snažila se porozumět jednotlivým objektům, které mi přijdou do cesty: strom, kámen, jezero, kráter, brouk s devíti nohama.
Ale jen tohle nestačí!
Abych opravdu pochopila celou planetu, potřebuji udělat krok zpět. Nebo lépe — krok nahoru. Vzlétnout. Podívat se na planetu z výšky, z nadhledu. Teprve pak dokážu vidět, jak spolu jednotlivé části souvisejí, jak tvoří větší celky a jak do sebe zapadají.
Bez tohoto kroku mi zůstává jen hromada jednotlivostí a celek mi uniká. Pro stromy nevidím les.
No jo. Ale jak na to? Jak si ověříme, že rozumíme knize jako celku?
Myslím, že klíčem je seskupení, organizace a uspořádání myšlenek z knihy do vlastní osnovy.
Ta nemusí být shodná s osnovou, kterou pro knihu vytvořil autor. Vlastně by ani být neměla. Ta totiž ukazuje, jak tématu rozumí autor. My ale potřebujeme vytvořit osnovu, která odpovídá našemu pochopení.
Pokud bychom převzali autorovu strukturu, je to jako kdybychom jen opakovali jeho slova. Na úrovni jednotlivých myšlenek ověřujeme pochopení tím, že dokážeme myšlenky vyjádřit vlastními slovy. Na úrovni celku ověřujeme pochopení tím, že přijdeme s vlastním uspořádáním myšlenek.
Každý z nás má jiné zkušenosti a znalosti, a proto nám dává smysl jiné uspořádání. To, že dokážeme vytvořit vlastní strukturu knihy, je důkazem, že ji opravdu chápeme.
Připomíná mi to moje zkušenosti z akademické praxe. Když nějaký předmět přebírá nový garant, obvykle si jeho obsah uspořádá po svém. Přehází témata, změní pořadí přednášek — ne proto, že by ten předchozí garant dělal něco špatně, ale jednoduše proto, že každý máme jiné zkušenosti a znalosti. Každý z nás má tedy více či méně odlišné přirozené uspořádání, které nám dává smysl.
A ano, pokud si teď říkáte, že to samé platí i pro studenty, máte pravdu! Proto by se studenti při studiu neměli zabývat pouze tím, zdali chápou jednotlivé myšlenky, ale i tím, jak by je sami uspořádali.
Každý student by si měl položit otázku: Kdybych já byl garant, jak bych tuto látku prezentoval? Jak bych ji strukturoval? Jaké uspořádání dává nejlepší smysl (pro mě)? Pokud student nedokáže přijít s žádnou alternativou k původní struktuře, je to taková červená vlajka — možná látku ještě úplně nepochopil.
Skutečné pochopení totiž otevírá dveře k novým možnostem uspořádání. Žádné téma nemá jen jedno „správné“ uspořádání. Každé lze strukturovat a shlukovat různými způsoby.
Psaní poznámek vlastními slovy je měřítkem našeho pochopení jednotlivých myšlenek. Vytvoření vlastní osnovy je měřítkem našeho pochopení celku.
A teď se možná ptáte: Jak takovou vlastní osnovu přesně vytvořit? Existují pravidla? Proces? Jak poznáme, že jsme ji udělali dobře? A co nějaké příklady, jak taková osnova může vypadat?
Ano. To všechno jsou otevřené otázky, které i mě svrbí v hlavě a pohání mé bádání dál. 🖖