Při budování nachytřovacího poznámkového systému potřebujete dvě věci: komponenty a jejich propojení.
Komponentami je třeba poznámková aplikace, zettelkasten nebo poznámkový inbox. Propojení jsou vztahy, které komponenty systému drží pohromadě — procesy, rituály, návyky, praxe, mindsety, principy… A právě k objevení jednoho zásadního nachytřovacího principu mě dovedly první týdny mateřství.
Stalo se to takhle…
(Varování: V následujících odstavcích figurují moje prsa víc, než by se v článku o nachytřování slušelo.)
V porodnici mi řekli, že se malá na moje prsa nepřisaje a že musím používat silikonové kloboučky.
Tak jsme bojovali: já, malá, prso a klobouček, který mi neustále padal nebo ho malá odhazovala. Do toho jsem kvůli poporodním poraněním nemohla pořádně sedět, a potřebovala jsem tak asistenci partnera. Nervy. Na. Pochodu.
Po návratu domů jsem si domluvila schůzku s laktační poradkyní. Ukázala mi, že kojit bez kloboučků zvládnu. Hurá! Jenže… bude to chtít trpělivost. Malá si totiž už kvůli kloboučkům zvykla na jiný způsob přisávání. Menší hurá.
A tak jsme bojovali znovu: já, malá, prso, odsávačka na mléko a lahvička s cévkou. Tou jsme jí dávali do pusinky kapičky mléka, když se pokoušela přisát — aby měla motivaci se nepouštět. Následovaly dny (a noci) plné křiku, pláče a zoufalství.
Kolikrát jsem zvažovala, že to celé vzdám.
Ale vydržela jsem. A malá se začala lépe přisávat. Postupně jsme odbourali i cévku. Hurá! Ale pak…
Malá začala bojkotovat kojení z levého prsu. Uff. Takže jsem kojila jen z pravého. A z levého odsávala. Nepřestávala jsem ale zkoušet vše možné, abych u ní levé prso uvedla zase na milost. Do toho jsem řešila, že bych se už fakt chtěla naučit kojit bez asistence partnera a taky vsedě. Kojení vleže je totiž mimo domov lehce nepraktické.
Neustále jsem řešila další a další překážky. Pořád něco. Kdy už tohle skončí?
V hlavě mi po celou dobu jela nekonečná sekvence „abychů“:
A. Tak. Dále.
Sto procent své pozornost jsem věnovala tomu, co ještě neumím. Co mi nejde. Co bych měla zvládnout. Co by mělo být jinak.
A pak, jednoho dne, už jsme:
Jenže já stejně seděla nespokojeně s hlavou v dlaních a říkala si: „Ještě neumím kojit v nosítku.“
Seděla jsem tehdy na posteli, malou pohupovala na hrudníku, a najednou mi to došlo: Moje hlava pořád kouká jen dopředu. K dalšímu úkolu. K další překážce. A proto i když jsem toho zvládla už tolik, se pořád cítím neschopně. Celou dobu totiž myslím jen na to, co ještě neumím.
A tehdy jsem si sama sobě slíbila, že přeučím svůj mozek, aby se na své nachytřovací cestě díval nejen vpřed, ale občas se otočil. Podíval se zpět.
Na to, co už jsem zvládla.
Nachytřování — a stejně tak budování nachytřovacího systému — je nekonečná cesta.
Před námi bude vždycky něco, co ještě neumíme či neovládáme. A to je v pořádku. Problém je, když se neustále díváme jen dopředu. Pak přichází nespokojenost a dříve či později demotivace a ztráta chuti na této cestě pokračovat.
Proto je potřeba se někdy ohlédnout zpět.
Podívat se, jaký kus cesty jsme ušli. Kolik věcí jsme už zvládli. Co všechno už víme, ovládáme, máme zažité. A ocenit to. Takové ohlédnutí není ztráta času. Je to palivo pro náš nachytřovací systém. Občas se prostě musíme zastavit a otočit zpět, abychom mohli jít dál.
A jak často se otáčet?
Kdykoli cítíte, že vám dochází šťáva. Kdykoli si uvědomíte, jste na sebe (zase) přísní. Kdykoli si netrpělivě říkáte: „Už abych uměl(a) tamto!“
V tu chvíli je ideální moment zastavit se, nadechnout… a mrknout se přes rameno.
Pak se vám budou líbit Tajemné nové poznámky — můj obsahový newsletter, kde najdete podobná témata i exkluzivní pohled pod kapotu mého poznámkového systému (alias mé poznámkové lodi).
Jednou měsíčně. V sobotu. Do 10 minut přečteno.
Připojte se k více než 1 000 poznámkářům, kteří už jsou součástí posádky. 🖖