Tento text byl součástí jedné z Tajemných nových poznámek, obsahového newsletteru, který vám pomůže lépe přemýšlet, efektivně se nachytřovat a ovládnout informační chaos. Zdarma. Přidejte se k posádce, ať vám žádná tajemná poznámka neunikne.
Kdo jsem?
To je pramáti všech nachytřovacích otázek. The question of questions. Základní otázka vesmíru, života a vůbec.
Dříve či později si ji v životě položíme každý. Všichni totiž chceme poznat sami sebe. Nebo jinak. Každý bychom se o to měli snažit, neboť sebepoznání je podmínkou nutnou k naší spokojenosti.
Toto tvrzení podložím citací.
„Pokud se člověk nerozvíjí dle svých schopností a možností, ale žije život podle představ rodičů, učitelů, partnerů a společnosti, potom zřejmě cítí vnitřní neklid a nespokojenost. Protože někde hluboko uvnitř tuší, kým by mohl být, ale není.“ (Astrocentrum, Analýza nativního horoskopu)
A teď pro jistotu ještě doušek z pragmatičtějšího a zemitějšího soudku.
Na vlastním sebepoznání stojí a padá i funkčnost našeho poznámkového systému. No fakt. Abychom si totiž mohli vybudovat osobní poznámkový systém (personal note-taking system), pak potřebujeme vědět, kdo že to ta osoba vlastně je. jaké jsou její silné a slabé stránky? Jaké má potřeby? Sny? Jen pak totiž můžeme svůj systém vystavět tak, aby plně využíval našich silných stránek, kompenzoval ty slabé, pomáhal nám naplňovat potřeby a plnit naše sny.
Prostě sebepoznání je, as you humans say, a big deal.
Dobře, Eliško. Máš mou pozornost. Ale jak zjistím, kdo jsem?
I’m glad you asked.
Pro nalezení odpovědi na tuhle otázku nemusíte sestavovat superpočítač Hlubinu myšlení. Naštěstí existuje spousta praktičtějších nástrojů. Sama jsem jich vyzkoušela už spoustu. Od těch pragmatičtějších jako je sebereflexe, psaní deníku a vyplňování testů typu 16Personalities či Talent Kompas až po ty ezoteričtější jako jsou horoskopy na míru, výklady karet od kartářek či právě ten v úvodu zmiňovaný duchovnem šmrncnutý workshop.
Ale nebojte. Do ezoterických vod se prozatím pouštět nechci. Začnu něčím přístupnějším. Povím vám o nástrojích pro sebepoznání, které už pravděpodobně používáte a ani o tom nevíte.
Čtení beletrie, sledování filmů, poslech písní a hraní počítačových her. To vše lze využít jako nástroje pro sebepoznání.
Hned to vysvětlím.
Začnu knihami. Beletrií. Fiktivními příběhy, které jsou na první pohled jen příjemným trávením volného času.
Proč nás nějaká beletrie baví a jiná ne? Proč nějakou knihu máte chuť po dočtení doporučit komukoliv, kdo je ochoten poslouchat a na jinou zapomenete ve chvíli, kdy ji odložíte z ruky?
Při našem hodnocení beletrie samozřejmě hraje roli umění autora skládat jednotlivá písmenka za sebe, ale kromě toho se nám (fiktivní) příběhy líbí především tehdy, když se v nich najdeme. Pokud se najdeme v některé z postav, v jejím osudu, vlastnostech či chování, má knížka slušnou šanci, že ji doporučíme nadšeně dál.
Tohoto nadšeného pocitu můžeme využít pro vlastní sebepoznání. Stačí nespokojit se pouze s vágním pocitem, že se nám knížka líbila, ale začít se pídit i po tom, proč tomu tak je.
Chcete příklad? Jasně, že chcete. Tomu se říká řečnická otázka.
Já jsem například nadšená z fantasy románu Fourth Wing (Čtvrté křídlo) (afiiliate link) od Rebeccy Yarros.
Hlavní hrdinka, Eliška, ne pardon, Violet, je knihomolka, která čelí výzvě stát se dračí jezdkyní. Protože ale celý život trénovala na to, aby byla písařkou, tak je samozřejmě mezi ostatními kadety outsiderem. Ale všem jim vytře zrak, když…
… Ne. To už vám neprozradím. To už by byl moc velký spoiler.
Moje pointa je, že tahle kniha se mi líbí především proto, že jsem se v hlavní hrdince vzhlédla.
Knihomolka. Jsem. Check ✅.
Violet celý život trénovala, aby byla písařkou, ale nakonec se má stát dračí jezdkyní? Ehm, nestudoval tady někdo většinu svého života informatiku, aby se nakonec rozhodl, že chce být spisovatelkou nachytřovacích knih tak úplně se informatiky netýkajících? Anybody? Hm? Check ✅
A v neposlední řadě — chuť vyhrát zdánlivě nemožné bitvy — mám. Check ✅.
Na základě své obliby této knihy si tedy do své sebepoznávací skládačky mohu přidat následující dílky: 🧩 miluju knihy (předpokládejme pro účely tohoto příkladu, že jsem to o sobě nevěděla), 🧩 jsem ambiciózní, ale zároveň 🧩 mám sklony se podceňovat a cítit se jako outsider.
Moving on. Písně. Songs. Les chansons.
Písně nám mohou pomoci s trošku jinou formou sebepoznání. Jakou? Zkusím vás na odpověď navést citací z knihy Ztracenné (affiliate link) od Táňi Brodské a Michelle Losekoot.
„Umělec může psát, malovat a skládat díky tomu, že si umí z okolí nasát víc poznatků, vjemů, pocitů a emocí než ostatní. Prostě si stáhne víc informací, které následně zpracuje, zrecykluje a vypustí v písmenkách, v obrazech nebo v notách zpátky do světa.“ (str. 49)
Už tušíte, jak nám mohou písně pomoci se sebepoznáním?
Písně, jejichž texty nás oslovují, jsou totiž zpravidla ty, ve kterých umělci dokázali pojmenovat naše aktuální vnitřní pocity. Písně nám tedy mohou pomoci vyznat se v našich vlastních emocích tím, že je přeloží do slov, kterým rozumíme.
Já mám třeba ráda píseň Dobrý kafe od Lucky Bílé.
„Už jako malá holka
jsem vždycky velký oči měla.
Co svedli ostatní, já
desetkrát líp jsem zvládnout chtěla.
A žádná z hor vysoká nebyla,
abych ji bosa nepokořila.
[…]
V oblacích znám to dobře, věřte mi.
Teď se však nejlíp cejtim na zemi.
Už nechci řvát,
chci radši zpívat,
na hvězdy se dívat
a dobrý kafe pít.
V noci jít spát,
to jsou mý přání,
dost mám dobývání,
teď je na čase být.“
Ta píseň se mi nelíbí proto, že bych byla fanouškem Lucky. Vlastně jsem do té doby poslouchala spíš zahraniční interprety. Ale tahle píseň se stala mou oblíbenou, protože přesně vystihuje moje vnitřní pocity. Pocity, že už nemám chuť se za něčím v životě hnát, soutěžit a pořád se s někým poměřovat. Chci už prostě jen být a dobrý kafe čaj pít.
A konečně. Games. Jak nám se sebepoznáním mohou pomoci počítačové hry?
Proč někoho baví hrát Call of duty a někoho (Elišku) baví hrát už od 15 let stále dokola Heroes of Might and Magic 3?
Já si to vysvětluju tak, že si ve hrách snadněji naplňujeme některé svoje potřeby.
Příklad? Příklad.
Já třeba vždy měla raději tahové strategie, jako právě Heroes 3, než realtimové strategie jako Age of Empires 2. Proč? Protože si svůj tah ráda předem v klidu rozmyslím. Protože nemám ráda, když jsem pod časovým tlakem. A stejně to mám i v životě.
Když jsem sama sebe při hraní Heroes 3 analyzovala podrobněji, zjistila jsem, že mě mnohem více baví začínat hru od začátku, než pak hrát v pokročilejších fázích hry. Když třeba hraju už dvě hodiny a zjistím, že mě to už moc nebaví, tak zaručeně mi motivaci dodá, když hru restartuji a pustím znovu. Wow! Znovu a lépe. Let’s go.
Díky hraní Heroes 3 jsem tedy zjistila, jak u sebe mohu zažehnout motivaci. Prostě stačí vyvolat v sobě pocit, že začínám znovu a lépe. V životě to praktikuju třeba tak, že si při ztrátě motivace uklidím kompletně své pracoviště. Říkám tomu protokol čistého stolu.
Cože? Připadá vám to divný?
Alright, alright. Enough about me. Let’s talk about you!
Kdo jsi ty?
Máš nějakou oblíbenou knihu? Film? Píseň? Hru? A neříká ta obliba náhodou něco více o tobě, než o samotném díle?
Oslovil vás tento článek? Ušel? Nebo vás nezaujal? Klikněte mi hodnocení (anonymně) nebo napište komentář. Pomůžete mi tím tak pro vás tvořit lepší obsah. 💛