Implementujeme digitální zettelkasten (1. část): Laboratorní rozbor

Když vám řeknu, ať si představíte přemýšlejícího člověka, jaký obrázek se vám vybaví? Co třeba postarší mudrc s nosem zabořeným v knize, který tu a tam koukne směrem ke stropu, promne si dlouhý šedivý vous, svraští obočí a řekne „hmm“. Nebo možná vidíte člověka procházejícího se pomalu v tichosti po místnosti tam a zpět. Když se takový člověk zastaví a oči se mu rozsvítí nadšením, tak víme, že přemýšlení přineslo požadované ovoce. Přihořívá? Jsem blízko?

Alespoň já jsem si ještě nedávno přesně takhle přemýšlejícího člověka představovala. Přemýšlení jsem považovala za interní proces, který se děje pouze v mé hlavě. Snažit se ale uspořádat myšlenky pouze v hlavě, porovnávat je tam a zvažovat všechna pro a proti je dost vyčerpávající.

Než abychom při přemýšlení vedli interní monolog, je lepší vést externí diskuzi. Pravděpodobně jste si už někdy všimli, že když začnete přemýšlet nahlas a někomu začnete své myšlenky vysvětlovat, něco se změní. Argumenty, které dávaly dokonalý smysl ve vaší hlavě, najednou při opuštění vašich úst už nezní tak přesvědčivě. Perfektní analogie už tak perfektní není. A koncept, kterému jste podle vás rozuměli, se zdá být najednou stejně mlhavý jako sychravé podzimní ráno (watch out, stává se ze mě poeta).

Jak ale najít někoho, kdo s námi, kdykoli se nám zachce, bude diskutovat? Jak najít někoho, kdo bude vždy pohotově připraven a ochoten probírat s námi témata, která nás zajímají? Nebojte, nebudu vás nabádat, abyste si začali budovat rozdvojenou osobnost (Gollum, Gollum). Existuje totiž lepší alternativa. Yes, yes. Stačí si pořídit Zettelkasten, milášku.

Ale žerty a Pána prstenů stranou. Zettelkasten je personal knowledge management system, neboli systém na správu a organizaci znalostí, který používal německý akademik Niklas Luhmann. Zettelkasten pro něj ale nebyl pouhou kolekcí poznámek. Nebyl to archiv. Pro Luhmanna byl tento systém něco víc. Zettelkasten byl jeho komunikační partner.

Just amassing notes in one place would not lead to anything other than a mass of notes. But he [Luhmann] collected his notes in his slip-box [Zettelkasten] in such a way that the collection became much more than the sum of its parts. His slip-box became his dialogue partner, main idea generator and productivity engine.
—Sönke Ahrens. How to Take Smart Notes

Zettelkasten může být i vaším komunikačním partnerem. Sice nerozumí mluvenému slovu a jediný způsob, jak s ním tedy komunikovat, je dopisovat si s ním, ale víte co? To je na tom to nejlepší. Protože celou korespondenci s ním budete mít uloženou. Kdykoli ji tak můžete vytáhnout jako eso z rukávu a zapojit ji kdekoliv se vám to bude hodit. Plug-and-play, baby!

Zettelkasten vám tak pomůže nejen utřídit si znalosti a myšlenky, bude také vaší nepostradatelnou pomocí ve chvíli, kdy budete potřebovat obojí sdílet světu. Ať už budete připravovat prezentaci, report, podklady pro rozhovor nebo budete psát blogový článek, bakalářskou práci, non-fiction knihu či učebnici. Vyplodit masterpiece, když sedíte před prázdnou obrazovkou, je těžké. Vaše myšlenky, které jindy nejdou zkrotit, jsou v tu chvíli tiché jako pěna. Slyšíte i kurzor ve Wordu blikat. Přeměnit ale již jednou napsaný text na jiný je mnohem jednodušší.

Aby vaše komunikace s vaším osobním Zettelparťákem fungovala, je potřeba dodržovat určitá základní pravidla:

• Každá zpráva, kterou mu píšete, musí být atomická — ve smyslu, že popisuje pouze jednu myšlenku, jeden koncept.
• Každá zpráva je psaná vašimi vlastními slovy. Pokud chcete mluvit o něčem, co jste četli nebo slyšeli, musíte to parafrázovat.
• V rámci svých zpráv můžete libovolně odkazovat na svá předchozí sdělení.

Detailnější teoretické vysvětlení, jak Zettelkasten funguje, jsem sepsala ve svém předchozím článku. Odkazuji vás na něj tedy jako na prerekvizitu tohoto článku. (A nadále budu neskromně předpokládat, že jste jej četli.)

Protože Luhmann provozoval svůj Zettelkasten v 70. letech 20. století, měl tehdy podobu dřevěné kartotéky s ručně psanými papírovými poznámkami. Vás ale zajímá, jak Zettelkasten realizovat pomocí nástrojů dostupných v 21. století. Jak jej realizovat digitálně, right? A na to se spolu také podíváme.

Nejprve bych chtěla říct, že přenést jedna ku jedné Luhmannův Zettelkasten do digitálního světa není těžké. Existuje několik nástrojů, které simulují analogový Zettelkasten. Než ale začnete zběsile googlit jejich jména, zastavte se a zapřemýšlete… Je toto správná cesta?

Můžete namítnout, že Luhmannovi to přece fungovalo. A budete mít pravdu. Ale znovu mi dovolte zopakovat, že Luhmann provozoval svůj Zettelkasten v dávných analogových dobách minulého století. Svět se od té doby změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno. Neboť již nežije nikdo, kdo by to pamatoval. (Nedávný binge-watching Pána prstenů se na mě, zdá se, podepsal.)

Anyway, zpět k otázce. Je pravda, že Luhmannovi jeho systém fungoval. Když si jej budoval, vytěžil všechny jemu dostupné prostředky tehdejší doby na maximum. Jenže tehdejší doba měla své limity. Pokud jen bez přemýšlení zkopírujeme Luhmannovo řešení, převezmeme i všechny limity analogové doby. Pozor. To je hluboký. Dovolte mi to říct ještě jednou.

 

Co kdybychom si tedy místo otázky „Jak v digitálním světě napodobit Luhmannův Zettelkasten?“ položili jinou otázku? Co kdybychom se zeptali: „Jak vypadá Zettelkasten využívající prostředky digitální doby na maximum?“ 

Odpovědět na tuhle otázku už není tak jednoduché. V první řadě je nejprve třeba plně porozumět, v čem byla skrytá síla Luhmannova řešení. Následně se můžeme zamyslet, jak v digitální implementaci můžeme zachovat všechny jeho silné stránky a jak s využitím technologií lépe čelit výzvám, které Luhmann musel řešit s omezenými prostředky.

Takže hold your horses, people! Tohle není sprint. Tohle je maraton. Sama jsem se snažila implementaci svého systému Zettelkasten uspěchat, a tak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že to nefunguje. To, s čím jsem skončila, nebyl Zettelkasten. Bylo to zase jen nějaké podivné organizační poznámkové monstrum, které mě honilo ve snech jako psychopatický Freddy Krueger. A to nechcete.

Roky jsme organizovali vše do složek, a tak nemůžeme čekat, že si najednou za pár dní osvojíme systém, který celou tuhle organizaci staví doslova vzhůru nohama. Sama se každý den učím něčemu novému. Proto jsem se rozhodla jít na to pomalu. Návod „Jak implementovat digitální Zettelkasten“ jsem rozdělila na části. V této první části si upevníme a prohloubíme znalosti klíčových komponent tohoto systému. Identifikujeme výzvy, kterým Luhmann musel čelit, a popřemýšlíme, jestli bychom je za pomoci digitálních nástrojů nezvládli řešit lépe. Na základě toho dáme dohromady checklist funkcí, které od digitálního řešení budeme požadovat. Ten nám pak poslouží jako kompas pro orientaci v džungli existujících aplikací.

Připraveni? Jdeme na to. Začneme podrobným prozkoumáním jedné z klíčových komponent Luhmannova systému — propojování permanent notes (permanentních poznámek).

Luhmannův unikátní 🔥 způsob propojování poznámek

Luhmann každé poznámce přidělil jednoznačný alfanumerický identifikátor (též obsahující občasnou interpunkci jako čárky nebo lomítka). Tento identifikátor mu sloužil ke dvěma účelům. Jednak pokud chtěl z nějaké poznámky odkázat na jinou, mohl jen napsat její identifikátor. Druhý účel byl, že identifikátory mu přirozeně ukazovaly místo dané poznámky v řetízku těsně navazujících myšlenek (train of thoughts) — identifikátor určoval, která poznámka byla předchozí, tj. kterou daná poznámka rozvíjela, a také se podle něj daly určit poznámky, které na danou poznámku navazovaly.

Nové poznámce přidělil Luhmann identifikátor tedy podle toho, na kterou existující poznámku tato nová navazovala. Pokud například existující poznámka měla číslo 22, pak nová poznámka dostala číslo 23. Pokud už náhodou poznámka s číslem 23 existovala, pak použil identifikátor 22a. Tím, že takto kombinoval čísla a písmena, mohl vložit novou poznámku kamkoliv do již existující struktury a rozvětvit diskuzi kdekoliv potřeboval. [1] (Roz-vět-vit. Hmm.)

Pojďme například společně nahlédnout do Luhmannova digitalizovaného systému [2] na poznámku 21,5a13 zachycenou na obrázku 1 níže. Z vizualizace propojení poznámek v dolní části obrázku vidíme, že tato poznámka přímo navazuje na poznámku 21,5a12. Ilustrace zároveň říká, že na poznámku 21,5a13 navazují dvě další různé poznámky s čísly 21,5a14 a 21,5a13a.

Toto ale nebyl jediný způsob provázání poznámek, který Luhmann používal. Občas potřeboval odkázat i na další poznámky. To udělal jednoduše tak, že v rámci těla poznámky zapsal identifikátory dalších relevantních poznámek. Například v poznámce 21,5a13 je v těle napsáno „viz 28,10i (4)“ — což Luhmanna odkázalo na poznámky 28,10i a 28,10i4.

Ačkoliv byste tedy při nahlédnutí do Luhmannovy kartotéky řekli, že své poznámky uspořádával lineárně, jednu za druhou, nebylo tomu tak. Jak ukazuje obrázek 2 níže, ve skutečnosti mu v jeho systému rostla mnohem komplikovanější datová struktura.

Pojďme si to tedy shrnout. Mezi poznámkami existují dva typy propojení. První propojení je implicitní — vychází z toho, jaký identifikátor má daná poznámka. Zde dává smysl používat pojmy jako předchozí poznámka a následující poznámky. Tato propojení jsem na obrázku 2 vyznačila červeně. Každá cestička směrem dolů jdoucí po červených „hranách“ sleduje jeden Luhmannův proud (řetízek) myšlenek. Jedna poznámka v tomto případě jasně navazuje na druhou. Jako v diskuzi. Následující poznámka je vždy reakcí na to, co říká předchozí poznámka. Obrázek 3 ukazuje jednu z takových cestiček vedoucí z poznámky 21,5a13 do poznámky 21,5a15ae. Jaké další cestičky vidíte vy?

Druhý způsob propojení poznámek jsou křížové odkazy na další relevantní poznámky. Na obrázcích 2 a 3 jsem je vyznačila modře. Tato propojení Luhmann vytvářel v těle poznámek za pomoci explicitního slovního odkazu a sloužila mu k zachycení souvislostí mimo hlavní proud myšlenek. Na výše zmíněných obrázcích jsem pro jednoduchost znázornila pouze jeden křížový odkaz a to z poznámky 21,5a13a do poznámky 42,9d.

Kdybychom třeba procházeli cestičku po červených hranách z poznámky 21,5a13 do poznámky 21,5a13d, mohli bychom se u poznámky 21,5a13a rozhodnout, že si „odskočíme“ přes křížový odkaz do poznámky 42,9d. S následováním křížových odkazů je to stejné, jako když si s někým povídáte a řeknete „mimochodem, to mi připomíná…“ — to jste od tématu odskočili přes křížový odkaz. Následně můžete říct „ale zpátky k věci…“ — to jste se vrátili zpět ke sledování původní cestičky. A nebo můžete samozřejmě po odbočení zapadnout do králičí nory, stočit diskuzi jiným směrem a opustit tak původní proud myšlenek. Po nějaké době se v takovém případě můžete přistihnout, že si pokládáte otázku „Co že jsme to vlastně řešili?“.

Možná teď dumáte nad tím, jak se Luhmann rozhodoval, který typ propojení poznámek použije. Podle mě toto bylo čistě intuitivní rozhodnutí. Vždy po přečtení nějakého článku procházel své fleeting notes (letmé poznámky) a literature notes (bibliopoznámky) a zároveň koukal na existující permanentní poznámky. Když měl pocit, že našel místo, kde by jeho nově nabyté znalosti z četby mohly obohatit diskuzi nejvíce, napsal na kartičku novou permanentní poznámku a připojil ji do diskuze pomocí přidělení identifikátoru. Všechny další relevantní spojení zmínil v těle kartičky.

Tak. Nadhodila jsem tu několik nových pojmů. Mluvili jsme o implicitním propojení, rozvětvení, cestičkách, hranách a křížových odkazech. Mohla bych to tak tiše nechat, ale po celou dobu jsem sváděla boj se svou vnitřní teoretickou informatičkou, která hoří touhou definovat tyhle koncepty přesněji. Nakonec jsme dospěli ke kompromisu, že se z toho vypíše ve svém vlastním článku. Podmínka byla, že jí v něm přenechám plnou kontrolu. Pokud jste duší alespoň trochu geek, budete si s teoretičkou Eliškou rozumět. Pokud nejste, ale přesto se do článku chcete pustit… No, varovala jsem vás. My ostatní budeme společně pokračovat. Příští zastávka: Laboratoř.

Laboratorní rozbor 🔬 systému Zettelkasten

Identifikovala jsem 6 výzev (prostě jako Šestáková vidím šestky všude), kterým Luhmann podle mě při návrhu svého systému musel čelit. Společně je projdeme a zamyslíme se nad tím, jestli bychom některé z nich nedokázali za pomoci digitálních nástrojů řešit lépe. Tím budeme mít připravenou půdu, abychom si mohli sepsat checklist funkcí, který se nám bude hodit, až vyrazíme na lov do džungle aplikací.

Výzva 1: Jak zachytit každodenní nápady a myšlenky

Představte si, že čtete text, koukáte na video nebo posloucháte přednášku. Tu a tam s vámi nějaká pasáž vnitřně začne rezonovat, ve vašem těle to jaksi zajiskří a v hlavě se vám vybaví nějaký nápad či asociace. Nebo si představte, že jste na procházce se psem, hlavou se vám honí různé myšlenky a najednou, opět, u nějaké myšlenky se musíte pozastavit, neboť v těle znovu cítíte jakýsi výboj energie. Co v tu chvíli uděláte? Co v tu chvíli dělal Luhmann?

Luhmann výzvu zachycení každodenních nápadů a myšlenek vyřešil pomocí letmých poznámek. Práci s těmito poznámky můžeme rozdělit na dvě fáze: zachycení a zpracování. Zachycení nastává těsně po okamžiku, kdy cítíte výše zmíněné zajiskření kolem nějaké myšlenky. Tyto chvíle totiž rychle pominou, a proto je třeba jednat rychle.

Luhmann si své letmé poznámky psal na papír a často použil jen pár slov. Trvalo mu to tak opravdu jen chvilku a v mžiku se mohl vrátit ke své předchozí činnosti. Ke druhé fázi, zpracování svých letmých poznámek (a jejich případné přetvoření v permanentní poznámky), se Luhmann vracel většinou na konci stejného dne, ve kterém poznámky pořídil. [1]

Tento způsob dělení práce s letmými poznámkami na dvě fáze má výhodu v tom, že nám nenaruší flow. Při přeskakování z jedné činnosti ke druhé je totiž těžké udržet stav plné pozornosti. Pokud bych při každé pasáži, která se mnou při čtení rezonuje, musela čtení na několik desítek minut přerušit, abych své letmé poznámky zachytila i zpracovala, pak by mě stálo mnohem víc energie se následně zpátky duševně naladit na původní text. Poznámky navíc zrají jako víno. Když se ke svým letmým poznámkám vrátím později, vidím nové souvislosti. Zpracování je pak brnkačka. Radost. Nechat tedy uběhnout nějaký čas mezi zachycením a zpracováním letmých poznámek vidím jako něco, co bychom měli zachovat.

Nyní se spolu pojďme zamyslet nad slabinami Luhmannova přístupu. Začneme první fází, tedy zachycením letmých poznámek. K tomu můžeme jistě, stejně jako Luhmann, použít papír. Mít ale s sebou po ruce vždy blok a tužku může být nepraktické. Pro nás může být výhodnější vybudovat si „zachytávací workflow“ za pomoci počítače, tabletu, chytrého telefonu nebo třeba chytrých hodinek. A letmé poznámky nemusíme jen psát, ale můžeme si je také nahrávat jako audio. Zpracování těchto zvukových poznámek pak můžeme začít tak, že je za pomoci speciálních nástrojů převedeme na psaný text.

Co se týče druhé fáze, zpracování letmých poznámek, osobně vidím problém v tom, že v dnešní době asi málokdo z nás bude mít čas každý den zpracovávat všechny své pořízené letmé poznámky (já tedy nemám). Spíš tedy předpokládám, že než se dostaneme ke zpracování našich letmých poznámek, mohou uplynout dny, týdny a možná i měsíce. Pokud by naše zachycené letmé poznámky byly stejně stručné jako Luhmannovy poznámky, pak by se nám mohlo lehce stát, že zapomeneme, co jsme si chtěli danou poznámkou připomenout. Myslím si tedy, že v dnešní době by naše letmé poznámky mohly být klidně obsáhlejší než jen pár slov. Sice tím prodlužujeme dobu, kterou strávíme jejich zachycením a tříštíme tím naší pozornost, ale to bychom mohli částečně kompenzovat tím, že si letmé poznámky budeme zaznamenávat právě digitálně. Tím pádem je můžeme zachytit rychleji, než kdybychom je psali ručně.

Výzva 2: Jak oddělit vlastní a převzaté myšlenky

Luhmann byl akademik. Musel tedy pečlivě dbát na to, aby omylem nevydával převzaté myšlenky za vlastní. Tím by mohl nenávratně poškodit svou reputaci. Tuto výzvu vyřešil dvěma způsoby. První byl ten, že při zapisování myšlenek a poznámek během čtení nemíchal své myšlenky s autorovými. K zapisování svých vlastních nápadů a komentářů používal letmé poznámky, které psal na jeden kus papíru, a zajímavé pasáže z textu si pak vlastními slovy přepisoval jako bibliopoznámky na jiný papír.

Jak Sönke ve své knize How to Take Smart Notes [1] píše, Luhmannovy bibliopoznámky (v akademickém pojetí vlastně parafráze) většinou začínaly slovy: „Na straně X je to…“ a „Na straně Y je tamto…“. Na druhou stranu těchto poznámek Luhmann vždy zapisoval bibliografické informace zdroje (tedy například název článku, jméno autora, název vědeckého časopisu, ze kterého článek pocházel, a rok jeho vydání). Když tedy dočetl článek, měl několik papírů s poznámkami, ale jasně mohl rozlišit, které myšlenky a komentáře jsou jeho a které nikoliv.

Další výzvu představovaly permanentní poznámky. Po dočtení článku totiž Luhmann prošel své letmé a bibliografické poznámky, které při čtení nashromáždil, a na základě nich vytvořil permanentní poznámky. Ty už tedy obsahovaly namíchané jeho vlastní myšlenky s převzatými. Jak je odlišoval zde? V podstatě úplně stejně, jako to řeší jakýkoliv autor psaného textu, který potřebuje odkázat na práci někoho jiného. Používal citace. Například na obrázku 4 je příklad permanentní poznámky s číslem 17,8c, kde text mimo jiné obsahuje citaci, doslova je zde napsáno: „viz Hartmann, Das Problem des Geistlichen Seins, str. 338“.

Můj vnitřní akademik se nad tímto řešením rozplývá blahem. Stejně tak mi ale přijde důležité udržovat si odkaz na původní zdroj i u myšlenek a nápadů, které se týkají mých ostatních neakademických zájmů. Nápady ohledně personal knowledge managementu, efektního učení nebo produktivity. Pokud se někdy totiž v budoucnu rozhodnu na dané téma napsat článek, připravit přednášku, kurz či třeba napsat knihu, pak se dostávám do úplně stejné situace, ve které jsem, když píšu akademické články. Měla bych přiznat zásluhu autorům, od kterých přebírám myšlenky. A do stejné situace se můžete dostat vy. Třeba ne hned. Třeba za pár let. V tu chvíli ale budete svému minulému já děkovat, že pečlivě odlišovalo vaše myšlenky od těch převzatých a u převzatých myšlenek uvádělo zdroj. Určitě není dobré spoléhat na to, že si budete původ myšlenky pamatovat. Už jsem se takhle několikrát sama spálila. Po uplynutí pár měsíců jsem schopná některé myšlenky natolik převzít za vlastní, že zapomenu jejich pravý původ.

Závěrem bych tedy chtěla říct, že oddělení vlastních a převzatých myšlenek je něco, co bychom v digitální implementaci systému Zettelkasten měli zachovat. Naše implementace bude samozřejmě využívat trošičku jiné řešení, ale podstata by měla zůstat stejná.

Výzva 3: Jak propojit převzaté myšlenky se zdrojem

Tenhle problém už jsme trochu nakousli. Když Luhmann ve svých bibliografických nebo permanentních poznámkách potřeboval ukázat, že se jedná o převzaté myšlenky z externího zdroje, připojil k dané poznámce bibliografický odkaz. U bibliopoznámky jej psal na druhou stranu papírové kartičky, u permanentní poznámky jej psával přímo do textu. Nejen, že takto tedy odlišil své vlastní myšlenky od převzatých, ale také převzaté myšlenky propojil se zdrojem jejich původu. V budoucnu se tak k němu mohl „jednoduše“ vrátit, pokud potřeboval. Slovo „jednoduše“ píšu do uvozovek, protože si umím představit, že to zas až tak jednoduché nebylo. Když se Luhmann k nějakému zdroji chtěl vrátit, musel podle mě vsát od stolu a ve své knihovně najít odpovídající knihu nebo rukopis a v nich odpovídající stranu a pasáž. Vsadím se, že to muselo narušovat jeho pracovní flow.

Nemůžeme v 21. století vyřešit tuto výzvu elegantněji? Už takhle totiž bojujeme s naší pozorností a spoustou vyrušování. Proč si tedy ještě dobrovolně přidávat další? Představte si, že byste při dohledávání zdroje nemuseli vstávat od stolu. Představte si, že by širší kontext (nebo dokonce celý originální zdroj) byl vzdálen jen na jedno kliknutí. Toho se dá docílit různými způsoby, například tím, že k našim poznámkám přidáme printscreen/fotografii celého odstavce se zvýrazněnou pasáží, která s námi rezonovala. A pokud bychom potřebovali ještě více kontextu, mohli bychom si uložit odkaz na původní článek, nebo jej dokonce do naší aplikace celý uložit. Mohli bychom zde nahrát PDF, vložit video či audio. Představte si, že by u vámi uloženého odstavce z knihy byl uveden odkaz, který po kliknutí otevře aplikaci Kindle přesně na pozici dané pasáže. Podobného efektu bychom mohli docílit i u read-later aplikací, jako je třeba Instapaper.

Analogové propojování poznámek se zdrojem pomocí bibliografických odkazů má ještě jednu nevýhodu. Pokud byste chtěli někdy zjistit, které všechny permanentní poznámky citují nějaký zdroj, museli byste je buď všechny projít a nebo si udržovat u každého zdroje seznam. Ten byste ale museli ručně aktualizovat při přidání každé permanentní poznámky. V digitálním světě můžeme jednoduše zařídit, aby se takovýto seznam udržoval na pozadí automaticky (nebo automagicky?).

 

Když už řešíme propojování poznámek s příslušným zdrojem, co kdybychom si permanentní poznámky propojili též s datem jejich vzniku? [3] Pokud vím, Luhmann toto nedělal. Nepsal si na poznámky datum jejich vzniku. Ono samotné datum by asi totiž tak moc užitečné nebylo. Těžko si třeba vzpomenete, co jste dělali 15. června v roce 2019. Co kdybychom ale měli k dispozici něco víc než jen datum? Co kdybychom se mohli jednoduše za pomoci pár kliknutí podívat, co všechno jsme ten den dělali, na jakých projektech jsme pracovali, jakou jsme měli náladu a co jsme si ten den zapsali do deníku? To všechno můžeme v digitálním světě jednoduše zařídit. How cool would that be?

A to ještě není všechno. Mohli bychom si kromě propojení poznámek se zdrojem zavést také propojení s výstupem. Tedy propojit poznámku se všemi našimi aktuálními projekty, kde bychom z ní mohli mít potenciální užitek. Tím pádem se nám už nikdy nestane, že budeme při psaní zaseknutí u prázdné obrazovky. Vždy budeme mít s čím pracovat. Navíc pak u poznámek můžeme vyhodnotit „úroveň užitečnosti“. Možná nás překvapí, které poznámky jsme při práci využili nejčastěji. Tím pádem pak v budoucnu budeme schopni lépe odhadnout, zdali má cenu si nějakou informaci ukládat. Budeme mít totiž v rukou data. Statistiku. Abychom zmiňovaného propojení poznámek docílili, bude třeba, aby naše digitální řešení umožňovalo jednoduché propojení jedné poznámky s více projekty. Potřebujeme, aby poznámka mohla „žít“ v naší aplikaci na několika místech najednou.

Výzva 4: Jak propojit vzájemně související myšlenky

Jeden z prvních problémů, nad kterými Luhmann musel podle me přemýšlet, byla otázka: „Jak propojit související myšlenky z různých zdrojů?“ Představte si, že čtete knihu a najednou narazíte na pasáž popisující myšlenku, jež souvisí s jinou popsanou v úplně odlišném zdroji. Jak tyhle myšlenky propojit? Trochu krkolomně, pokud si budeme poznámky ukládat podle zdroje. Ve smyslu, že si vytvoříte stránku/poznámka pro knihu X a na ní napíšete všechny své poznámky z ní.

Luhmannovo řešení bylo elegantní a jednoduché. Nepsal si poznámky do jednoho dokumentu nadepsaným názvem zdroje. Místo toho atomicitu poznámek vybudoval právě na myšlenkách. 1 poznámka = 1 myšlenka. Tím pádem byl problém vyřešen. Propojit dvě související myšlenky znamenalo propojit dvě jim odpovídající poznámky.

Takto definovanou atomicitu poznámek bychom měli určitě zachovat. Je to podle mě jedna ze základních myšlenek systému Zettelkasten. Umím si ale i představit situaci, kdy by se mi hodilo mít všechny poznámky například k nějaké knize na jednom místě. Například pokud bych k ní chtěla napsat recenzi nebo shrnutí. Osobně tedy chci, aby moje digitální řešení umožňovalo i to. (Skromnosti a kompromisů už jsem měla v životě dost.)

Výzva 5: Jak propojit vzájemně související poznámky

Jak už víme, Luhmann používal tři základní typy poznámek: letmé, bibliografické a permanentní. Letmé a bibliografické poznámky psal, když četl nějaký text. Na konci dne tyto poznámky prošel, přetvořil je v permanentní poznámky, následně letmé poznámky vyhodil a bibliopoznámky archivoval. Co bychom v digitálním řešení mohli vylepšit?

Představte si, že bychom naše letmé poznámky nevyhazovali [3]. V první výzvě, Jak zachytit každodenní nápady a myšlenky, jsem navrhovala psát obsáhlejší letmé poznámky, abychom se při pohledu na ně i po uplynutí několika týdnů byli schopni duševně naladit na stejnou vlnu, kterou jsme cítili, když jsme si poznámku zapisovali. Přijde mi škoda tohle všechno pak smazat. Vám ne? Digitální nástroje narozdíl od fyzického prostředí nabízí „neomezený“ prostor, tak proč jej nevyužít. Navíc bychom pak tyto letmé poznámky mohli propojit s odpovídající permanentní poznámkou, která na základě nich vznikla. A podobně bychom mohli propojit i bibliopoznámky s odpovídající permanentní poznámkou. Tím pro každou permanentní poznámku vytvoříme jakýsi rodný list. Celá historii jejího vzniku. Just a few clicks away.

Nyní se pojďme ještě podívat na mou oblíbenou část výzvy provázání poznámek, a tou je propojení souvisejících permanentních poznámek. Už jsem se na toto téma rozvášnila v sekci Luhmannův unikátní způsob propojování poznámek a následně pak ještě více, techničtěji, v separátním článku Matematická abstrakce systému Zettelkasten. Nyní pojďme tohle Luhmannovo řešení zhodnotit z pohledu silných a slabých stránek.

Luhmann velmi elegantně vyřešil problém, se kterým se potýkají všichni, kdo ukládají a organizují informace. Jedna informace/poznámka často patří na více míst, souvisí s několika dalšími poznámkami najednou. Při řešení tohoto problému ale Luhmann, možná překvapivě, nepoužil na první pohled přímočaré řešení — zmínit na dané poznámce všechny k ní relevantní. Ne. Luhmann, jak už víte, rozlišoval propojení poznámek na implicitní a křížové (geekové, kteří četli můj výše zmíněný techničtější článek, si zde a nadále v textu nahradí tyto pojmy za pojmy stromové a grafové hrany). Implicitní propojení poznámek bylo těsnější než křížové, jedna poznámka jasně navazovala na druhou. Jako v diskuzi. To podle mě dodává systému Zettelkasten jakousi opěrnou strukturu.

Osobně jsou zkoušela implementovat Zettelkasten i pouze tak, že jsem využívala pouze křížové odkazování na relevantní poznámky a nepropojovala poznámky do diskuze. Vedlo to k tomu, že můj Zettelkasten vypadal jako mísa špaget. Když jsem koukala na jednu poznámku, měla jsem zvláštní vnitřní pocit, že je součástí něčeho většího, ale nedokázala jsem to pojmenovat. Jakmile jsem začala propojovat poznámky do diskuze, nutilo mě to mnohem více přemýšlet, jak spolu poznámky souvisí. Jejich obsah jsem si tak mnohem více osvojila. Stejným způsobem se vlastně učíme celý život. Vezmeme nějakou novou znalost a napojíme ji na vědomosti, které již máme osvojené. Vztáhneme ji k sobě, svým vědomostem, zkušenostem a zážitkům. Právě díky tomuto na první pohled zvláštnímu propojování poznámek není Zettelkasten jen archiv, kolekce poznámek, výpisků a referátů. Je to náš komunikační partner.

Zettelkasten mi svým způsobem připomíná golema z pražské legendy. V této legendě se praví, že Rabi Löw v 16. století vybudoval z hlíny golema, který po tom, co mu byl do úst vložen kouzelný svitek, ožil. Pro Zettelkasten je podle mě tou tajemnou ingrediencí, která jej promění v „živého“ komunikačního partnera, právě zmíněné propojení poznámek do diskuze a vztahování jejich obsahu k našim osobním zkušenostem, svému životu. Neosobní Zettelkasten je jen hromada nehybné hlíny. Pokud budete trpěliví a budete kousek po kousku svého golema budovat tím správným způsobem, jednou dosáhnete chvíle, kdy ožije. Začne na vás mluvit, začne vás překvapovat, předkládat vám vaše relevantní vlastní poznámky, na které už jste dlouho zapomněli. Ze hřbitova poznámek, které po svém uložení už nikdy nespatří světlo světa, se stanou poznámky, které vám aktivně pomáhají dosahovat vašich cílů. Sönke Ahrens, autor knihy How to Take Smart Notes, takový bod zvratu nazývá „achieving a critical mass“ [1].

Pořád jste tu? Ještě nekončíme, dámy a pánové, ještě pořád mám k výzvě Jak propojit vzájemně související poznámky co říct. Nádech. Výdech. Pokračujeme.

Luhmann řešil propojení dvou permanentních poznámek v analogové době pomocí důmyslně navrhnutého alfanumerického číslovacího systému, který každé poznámce přidělil unikátní identifikátor. Jenže alfanumerické odkazy člověku moc nenapoví, co za obsah se na dané poznámce skrývá. Když například poznámka „42,ab“ odkazuje na poznámku „32,4i4“, těžko si vzpomenete, o čem jste v této poznámce psali. Luhmann toto občas řešil tak, že stručně u křížových odkazů vysvětlil, o čem cílová poznámka je. To bylo ovšem prostorově problematické. Luhmann psal své permanentní poznámky na papír formátu A6 a měl tedy značně omezený psací prostor. To ho omezovalo nejen v tom, že obsah cílové poznámky musel vysvětlit jen stručně (například jen jedním slovem), ale ani těchto odkazů na relevantní poznámky nemohl udělat mnoho, musel být vybíravý.

Za pomoci digitálních aplikací můžeme přestat pojmenovávat poznámky kryptickými číselnými kódy a můžeme používat klasické názvy. Vypisování názvů nás na rozdíl od Luhmanna při odkazování na relevantní poznámky nebude zpomalovat, neboť spousta digitálních nástrojů má našeptávač. Navíc se při vypisování křížových odkazů nemusíme jako Luhmann omezovat prostorem papírové kartičky. Můžeme jich udělat tolik, kolik uznáme za vhodné.

Jako další limit Luhmannova propojení vidím to, že když se odkazoval na relevantní poznámky pomocí křížových odkazů, viděl pouze propojení jedním směrem (pro mé geek čtenáře: viděl pouze odchozí hrany v grafu, nikoliv příchozí). Pokud například držel v ruce poznámku X a na ni měl napsané „viz poznámky Y a Z“, pak věděl, že poznámka X je křížovým odkazem propojena s poznámkami Y a Z. Ale co když držel v ruce poznámku Y? Pokud si zde explicitně nezmínil, že souvisí s poznámkou X, pak tato „příchozí“ křížová propojení neviděl. Dle mého prozkoumávání Luhmannova digitalizovaného archivu [2] soudím, že Luhmann tato příchozí křížová propojování nezapisoval a tedy nepoužíval. Možná usoudil, že to nestojí za tu námahu, aby vždy ručně aktualizoval odkazy na několika místech. Kdo ví. To už se asi nedozvíme. Nevidím ale žádný důvod, proč bychom naše digitální řešení nemohli navrhnout tak, abychom viděli nejen odchozí křížové odkazy (odchozí hrany v grafu), ale také příchozí křížové odkazy (příchozí hrany v grafu). Co vy na to?

 

Další limit, který papírová 70. léta minulého století přinášela, bylo to, že Luhmann neměl žádný nadhled (overview) nad tím, jak poznámky byly vzájemně propojené. Měl je uspořádané v kartotéce. Lineárně. Jednu za druhou. Sönke ve své knize How to Take Smart Notes dokonce varuje, že nemá smysl se snažit o nějakou grafickou vizualizaci systému Zettelkasten. Prý čím dříve se s tím smíříme, tím lépe. [1] Well, guess what? Já se s tím pořád nesmířila. Věřím, že za pomoci digitálních nástrojů, není vizualizace propojení poznámek uložených v systému Zettelkasten nemožný úkol.

Výzva 6: Jak se v systému Zettelkasten orientovat

Když vytváříte novou permanentní poznámku, jak co nejrychleji najdete vhodné místo, kam ji do systému Zettelkasten uložit? A jak co nejrychleji najdete relevantní poznámky, které byste s ní za pomoci křížových odkazů mohli propojit? Dokud měl Luhmann poznámek malé množství, mohl jednoduše procházet všechny. Jenže postupem času měl každý šuplík v jeho dřevěné kartotéce kolem 3000 permanentních poznámek. Celkově jich za svůj život nasbíral přibližně 90 000. [4]

Luhmann vyřešil tuto výzvu vytvořením indexu klíčových slov. Jednalo se o separátní poznámky, které mu sloužily jako rozcestník. Každý index obsahoval seznam klíčových slov a ke každému z nich Luhmann uvedl identifikátory pár poznámek (většinou jen jedné nebo dvou), které započínaly diskuzi na dané téma. Index tedy neobsahoval identifikátory všech poznámek, ale jen několika málo z nich.

Index si můžete také představit jako místnost plnou dveří. Každé dveře mají na sobě štítek s krátkým vysvětlením, kam tyto dveře vedou. V této analogii nápisy na dveřích odpovídají klíčovým slovům uvedených na indexu a jednotlivé dveře představují alfanumerické identifikátory poznámek. Jakmile projdete dveřmi, můžete k další navigaci mezi poznámkami využít interní systém propojení, kterým jsou naše známe implicitní a křížové odkazy. Tyto dveře mohou vést také k speciálním přehledovým poznámkách (cards with collective references [4]), což jsou poznámky popisující vztahy mezi několika permanentními poznámkami, jež diskutují nějaké ucelené téma. Přehledová poznámka je vlastně takový obsah, table of contents.

Beau Haan funkci Luhmannova indexu přirovnává k funkci čelních světel u auta, která vám svítí na cestu noční krajinou [6]. Stejně jako světla u auta osvěcují pouze pár metrů silnice před vámi, první zatáčku, tak i Luhmannův index odhaluje pouze první poznámku z řetízku diskuze. To je analogový index. A co digitální? My si do svého auta můžeme pořídit GPS, navigaci, která nám ukáže přesně naši pozici na mapě. Uvidíme nejen první zatáčku před námi, ale i ty, co následují po ní. To vše bude možné, pokud se nám podaří nějakým způsobem vizualizovat propojení permanentních poznámek. Pak neuvidíme pouze o jednu poznámku dopředu, ale o několik.

Výhodou Luhmannova papírového systému bylo, že si poznámky mohl rozložit po stole a dívat se na několik z nich najednou. Tím si jednoduše mohl povšimnout podobností či případných protiřečení si. Po digitálním řešení bychom toto měli chtít také. Budeme tedy požadovat, aby umožňovalo zobrazení několika poznámek najednou.

Když si Luhmann nějakou poznámku ze svého systému Zettelkasten vyndal, musel být později velmi opatrný, když ji chtěl zase zařadit zpět. Ve videu níže, které sdílel Beau Haan na svém Twitteru, Luhmann ukazuje, jak pracuje se svými permanentními poznámkami a jak je ukládá do systému Zettelkasten. Doslova říká: „Musím být opatrný, pokud bych poznámky dal na špatné místo, pak je v budoucnu najdu jen za pomoci šťastné náhody“. Analogové řešení bylo tedy sice velmi důmyslné, ale zároveň velmi křehké a náchylné na chyby. To nechceme. Tomu se budeme chtít v digitální implementaci vyvarovat.

https://twitter.com/beauhaan/status/1395206154431737858

Další otázka, která souvisí s problémem orientace v systému Zettelkasten, se týká shluků. Jak je najdeme? Jak zjistíme, že jsme na nějaké téma naakumulovali dostatečné množství poznámek? Luhmann toto poznal na základě alfanumerických identifikátorů. Délka mu říkala, jak košatou a bohatou diskuzi na nějaké téma má ve svém systému uloženou. Pokud se zbavíme identifikátorů, musíme se k této výzvě postavit jinak. Budeme potřebovat jiný způsob vizualizace shluků poznámek.

Checklist ☑️ funkcí ideálního digitálního řešení

Myslím si, že jsme připraveni sepsat si checklist funkcí, které od digitálního řešení budeme požadovat. Ten nám pak poslouží jako kompas pro orientaci v džungli existujících aplikací. Funkce si rozdělíme do dvou kategorií:

• Must-have (to-musím-mít) funkce: Bez těch bychom svůj digitální Zettelkasten implementovali či dlouhodobě udržovali velmi obtížně. Můžete zde udělat kompromisy, ale hrozí, že u takového nástroje do budoucna nevydržíte.
• Nice-to-have (to-zní-pěkně) funkce: Bez těchto funkcí bychom se zvládli obejít. Budeme ale chtít, aby jich naše řešení podporovalo co nejvíce (protože why not).

Jak už asi tušíte, rozdělení funkcí do těchto kategorií bude hodně subjektivní, neboť vychází z našich osobních preferencí. Každý budeme mít trochu jiné pracovní workflow, do kterého Zettelkasten budeme zasazovat. Každý z nás jej budeme chtít využít pro něco jiného. Každému z nás se líbí něco jiného. A tak nějaká moje must-have funkce může být pro vás zcela postradatelná. To je v pořádku. Následující checklist jsem sestavovala dle mých osobních preferencí. Jednotlivé body jsem se v obou seznamech snažila řadit dle priority. Čím výše tedy položka v seznamu je, tím je pro mě důležitější.

Must-have funkce

Obecně mě každodenní práce se zvoleným digitálním řešením musí bavit a těšit, nástroj pro mě tedy musí být vizuálně atraktivní. Musí mi také pomáhat dosahovat cílů, pomoci mi tvořit a psát. Měl by mi napomáhat k soustředění a flow. Neměl by odvádět mou pozornost ke zbytečnostem. Zcela totiž souhlasím s tím, co píše Sönke v knize How to Take Smart Notes: „Good tools do not add features and more options to what we already have, but help to reduce distractions from the main work, which here is thinking.“

Dále chci, aby moje digitální řešení podporovalo:

• bezproblémové a plynulé psaní i editaci již existujícího textu — frictionless writing experience (nevím jak vy, ale já když se snažím něco přesouvat třeba ve Wordu, tak si tím vždy rozmrším celý dokument, na čele mi pak vyskočí velká modrá žilka a tři nové vrásky k tomu);
• jednoduchý a rychlý způsob vytváření/editace propojení poznámek a možnost odlišit implicitní (stromové) propojení od křížového (grafového), podpora našeptávače, který mi při vytváření odkazů na poznámku bude napovídat její jméno;
• plynulou navigaci/přeskakování z jedné poznámky na druhou;
• zápis matematiky, LaTeX;
• vkládání multimediálních souborů jako jsou obrázky, videa, audio nahrávky a PDF dokumenty;
• synchronizace mezi více zařízeními (osobně pracuji nejen na Macbooku, ale i na stolním Mac mini);
• zobrazení a práci s více poznámkami najednou;
• fulltextové vyhledávání;
• tagování (štítkování);
• možnost existence jedné poznámky na více místech najednou, pokud ji upravím na jednom místě, změny se projeví všude;
• vizualizaci propojení poznámek;
• export (jednoduchý text, PDF, LaTeX).

Nice-to-have funkce

U digitálního řešení bych dále ocenila podporu:

• WYSIWYG editace poznámek — chci vidět, co jsem napsala, nechci to složitě překládat/kompilovat;
• ručně psaných poznámek a kreslení obrázků (za pomoci grafického tabletu a/nebo Apple Pencil na iPadu);
• spaced repetition, active recall, flashcards / paměťové kartičky;
• jednoduchou možnost publikovat text (například možnost zveřejnění vybraných poznámek online, propojení s WordPress)
• spolupráce, ve smyslu, že své vybrané poznámky mohu sdílet ostatními a oni je mohou číst, komentovat či editovat (například jako fungují Google dokumenty), ideálně kdyby alespoň zobrazení fungovalo i pro osoby, které nemají v dané aplikaci založen účet;
• mobilní aplikace, aplikace pro iPad (čtete správně, osobně toto řadím pouze mezi nice-to-have funkce);
• náhled (preview) obsahu poznámky — pokud bych například kurzor myši umístila nad odkaz, zobrazil by se mi náhled obsahu dané poznámky bez nutnosti, abych na ni musela přímo přecházet;
• quick capture, tedy možnost rychlého uložení poznámky (ať už textové, zvukové nebo obrázkové);
• tvorby a přehrávání prezentace/slajdů;
• práce s citacemi;
• práce s PDF — možnost anotování, propojování určitých částí s poznámkami, prohledávání.

Tohle vše by tedy mělo splňovat moje ideální řešení. A jak vypadá váš checklist?

Závěr

V příštím článku se společně vydáme do džungle aplikací. Provedu vás stejnou cestou, kudy vedl kompas (checklist) mě. A na konci cesty vám ukážu, jak jsem rovnici „Zettelkasten + 21. století = ?“ vyřešila já. Jaké digitální řešení jsem zvolila. Jaká aplikace za mě vládne všem. (I admit, I have a serious Lord of the Rings problem.)

Zdroje:

• [1] How to Take Smart Notes (2017, Sönke Ahrens); Tuto knihu si můžete pořídit přes některý z mých následujících affiliate odkazů: 
  • Papírovou knihu můžete koupit přes český e-shop Enbook.cz, který vám ji zašle přes Zásilkovnu nebo DPD.
  • Pokud máte raději e-knihy, pak ji samozřejmě seženete na starém dobrém Amazonu.
• [2] niklas-luhmann-archiv.de
• [3] Roam Book Club 
• [4] Niklas Luhmann’s Card Index: The Fabrication of Serendipity
• [5] Niklas Luhmann’s Card Index: Thinking Tool, Communication Partner, Publication Machine
• [6] ROAM BOOK CLUB #4 | Day #26 Daily Lesson